Jde o přehled nejdůležitějších historických uměleckých řemesel a jejich užití v současnosti i mladších uměleckých řemesel, která se nyní provozují. Posláním přehledu je získat další zájemce o umělecká řemesla pod záštitou sdružení (spolku) Rudolfinea jako profesního člena Hospodářské komory ČR, která vznikla po zrušení státních organizací (Ústředí uměleckých řemesel, Družstva ŠTUKO, Výtvarných řemesel, ale i Ústředí lidové umělecké výroby, Ústavu bytové kultury a jiných družstev). Přehled chce přispět k uchování uměleckých řemesel jako nedílné součásti výtvarného umění, hmotné kultury i národní paměti, které jsou v současnosti výrazně ohroženy. Je v něm také připomenut přechod od výhradně rukodělné řemeslné práce k současnému designu. Nejrůznější vztahy a vazby popisovaného oboru k dalším řemeslům či řemeslníkům jsou uváděny jako odkazy kurzívou. Přehled uměleckých řemesel je vypracován s přihlédnutím k dnešnímu platnému Katalogu národní soustavy povolání – dále jen NSP (www.katalog.nsp.cz) i národní soustavě kvalifikací – NSK (www.narodnikvalifikace.cz) a je sestaven pro snadnější vyhledávání abecedně:
Bižuterie
Bižuterie je napodobenina klasických šperků a módních doplňků z drahých kovů a kamenů. Jde o zvláštní druh uměleckého řemesla, které se ve dvou minulých staletích přeměnilo v jedinečné průmyslové odvětví. Začíná již ve starověku na Předním východě, odkud se dálkovými cestami i do našich zemí dostávaly skleněné korálky, které se nacházely v hrobových inventářích počátků doby bronzové a později je zhotovovali i Keltové. Imitace drahých kamenů a perel začala být znovu aktuální v Evropě se zvýšenou poptávkou po špercích od období manýrismu po vynálezu benátské skelné masy. Přidáním kovových solí a oxidů kovů vynalezli bratří Fischerové (1711) sklářskou kompozici, což ohrozilo tradiční rytí drahých kamenů v Turnově. Skleněné kameny byly žádány jako „české diamanty“ i v cizině. K tomu patří i dodnes oblíbené štrasy z olovnatého skla s vysokým lomem světla a leskem. Vynález broušené tyčové skloviny a mačkacích kleští urychlily a zlevnily produkci v počátcích bižutérie. Tu začala v průběhu 18. století v Jizerských horách vyrábět ve sklárnách rodina Riedlů, kde se kromě knoflíků vyráběly i duté tyče jako surovina pro foukání dutých perlí. Bernard Unger postavil (1785) první sklářskou huť na výrobu skleněné bižutérie v Jablonci na Nisou, který se v průběhu následujícího století stal největším centrem průmyslové výroby. Zhotovovaly se servitní kroužky na ubrousky, náhrdelníky a náušnice, ale hlavně skleněné knoflíky. Stejně jako perle a skleněné kameny, které se obrušovaly a leštily, byly knoflíky různě tvarované a zdobené: mačkané, broušené a malované, ale také pokovované. Velmi brzy přibylo bižutérní pasířství. Nejprve se mu věnovali zlatníci, kteří v době napoleonských válek nesměli užívat drahé kovy a zhotovovali proto řetězy k lustrovým ověskům, náušnice, kování k vycházkovým holím a hlavičkám dýmek z mořské pěny-sepiolitu z mědi, mosazi nebo tombaku. Později se rozvinulo samostatné řemeslo ke spojování jednotlivých dílců. Dalším oborem byla kovová bižutérie, jejímž hlavním materiálem byl různě zpracovaný a upravený kov, doplněný sklem a později dřevem a umělými hmotami. Vznikaly ražené kovové perle nebo dekorativní orámování skleněných i umělohmotných broušených a leštěných kamenů. V této době se výroba zrychlila několika mechanickými stroji (např. klemprda na broušení perliček, strojek na foukané perle, pasířský průrazník k ražení a prořezávání kovových polotovarů až po stroje na sekání a úpravu perlí, aj.). Velmi populární byla tehdy černá (jetová) reliéfní bižutérie. Nejen stroje ale vytápění pecí uhlím, později plynem a elektřinou urychlilo a rozšířilo výrobu. V Jablonci vzniklo na několik desítek exportních domů, které určovaly a nabízely výrobky na vzorkovnicových nebo nabídkových kartách. Jablonec měl filiálky ve velkých i zámořských městech. Postupně se vyvíjel tzv. faktorský systém. Nejprve dodával faktor pro rodiny horalů ke spojování korálků, foukání perlí nad kahanem-lampou, odlévání do kovových formiček apod., později byl prostředníkem mezi dělníkem a exportním domem. Dodnes se foukání perlí, ale i figurek a vánočních ozdob zachovalo jako řemeslo v Poniklé v Podkrkonoší. Moderní šperk předminulého, minulého a našeho století nemusí být zhotoven z drahých kovů a kamenů, bude však vždy vynikat svou kreativitou a originalitou jako umělecký předmět s převažující estetickou hodnotou. Přestože se postupně zvýšila výtvarná kvalita moderní bižutérie, zůstane vždy hromadným produktem, sledujícím přání objednavatele, ale dostupným i méně majetným zákazníkům, kteří chtějí podle svých možností udržet krok s proměňující se módou. Poválečný koncern Jablonex sdružoval jednotlivé závody a pořádal také výstavy a mezinárodní sympózia v největším centru bižutérie na světě.
Nejvýznamnější institucí pro daný obor je Muzeum skla a bižutérie v Jablonci nad Nisou, kde se seznámíte s druhy a technologií ruční i průmyslové bižutérie (www.msb-jablonec.cz). Speciální školy s výukou bižutérie (první vznikla už 1880) tamtéž připravují na učební obory výrobce skleněné bižutérie a výrobce kovové bižutérie na Střední škole řemesel a služeb(www.sosjbc.cz) a obory Tvorba a vzorování bižutérie a Kov a šperk na SUPŠ a VOŠ (www.supsavos.cz). V NSP jsou ve směru Sklářská, keramická výroba uvedeny obory výrobce bižutérie, výrobce skleněné bižutérie a výrobce kovové bižutérie a v odborném směru Dřevařská výroba a nábytkářství je výrobce dřevěných a bižutérních předmětů. V NSK jsou pod oborem Technická chemie a chemie silikátů uvedeny kvalifikace výrobce kovové bižutérie, výrobce skleněné bižutérie a výrobce vánočních ozdob, pod oborem Zpracování dřeva a hudebních nástrojů uvedena kvalifikace výrobce knoflíků.
Brašnářství
Brašnářství je vedle obuvnictví a sedlářství jedním z nejdůležitějších řemeslných oborů ve zpracování kůže. V minulosti strastiplná, nevábná a zdlouhavá cesta od stažené kůže procesy jejího zpracování koželuhy pomocí tříslovin na useň, ostatními obyvateli měst štítivě přehlíženými řemeslníky, byla společná pro život nepostradatelným řemeslným oborům. Nejen shodný materiál, ale i základní společné technologie výroby vedly k řevnivosti mezi jednotlivými řemesly, zejména sedláři, brašnáři a řemenáři, kteří si mohli díky tomu konkurovat. Na druhé straně také přílišná účelová specializace narušovala tuto jednotu. V 16. století byli v Praze a jiných velkých městech měšečníci, vačkáři, toboláři, taškáři a mošnaři. Brašnáři se však především zabývali zhotovováním předmětů vytvářejících ochranný obal: od drobných váčků na peníze, pochev na zbraně, kazet cestovních souprav k uložení nejrůznějších předmětů, až po pouzdra na liturgické nádoby nebo korunovační klenoty, jakým je schránka na Svatováclavskou korunu českých králů z roku 1346. Velmi častou činností bylo už od renesance čalounění nábytku i potahování knižních vazeb, což ovládali i knihaři. V nové době brašnáři zhotovovali tašky, kabely, kabelky, později i kufry. Výzdoba se prováděla řezbou, rytím, slepotiskem, lisováním, aplikací a to v souladu se slohovými trendy nebo v současnosti s tradičními technikami lidové umělecké výroby. Zanikající řemeslo vystřídal dnešní design, jenž ovládá hromadnou výrobu koženého galanterního zboží.
Brusičství kamenů
Brusičství kamenů připravuje a upravuje drahé kameny pro osazení do šperků i jiných vzácných předmětů. Od starověku se postupně vyvinulo několik základních typů brusu podle vlastností kamene, jeho charakteru i konečného užití. Pro nádoby se v minulosti používalo na tvarování vnějšího pláště brusných kotoučů, vnitřek se odrýval a brousil diamantem nasazeným na soustruhu. K broušení kamenů se později užívalo kamenářského stroje. Fasety se dodnes řežou kvadrantem. Leštilo se měděnými kotouči, upravovanými pro různé druhy kamene. Dnes se užívá speciálních kamenářských strojů na elektřinu. Některé kameny se jen málo upravují, aby vynikla jejich přirozená krása (např vltavíny). Donedávna se zpracovávaly polodrahokamy a granát, charakteristické pro naši oblast. Od 19. století se využívá často také umělých (syntetických) kamenů, vznikajících chemickými procesy. Brusičství se vyučuje na SUPŠ Turnov (www.sups.info).
Cínařství
Cínařství patřilo v minulosti díky bohatým ložiskům cínové rudy v Krušných horách k nejvýznamnějším řemeslům. Od gotiky vznikaly proto jedinečné křtitelnice do kostelů. Do 18. století se nazývali řemeslníci podle nejčastějšího výrobku konváři. Kromě stolního nádobí vznikaly také reprezentativní cechovní konvice a poháry – vilkumy. Cínové předměty se odlévaly do kovových forem, nádobí bylo zdobeno především rytím, později stále častěji reliéfem. Užívalo se složitých forem z bronzu, mosazi, později z litiny. Nejstarší bronzové formy byly velmi drahé, dědily se z generace na generaci, a proto se zpočátku výrobky slohově znatelně opožďovaly. Po vyjmutí odlitého předmětu z formy jej cínař dotvaroval na soustruhu a spojil v celek pájením s ostatními samostatně odlitými částmi. Vyráběly se píšťaly do varhan, nádobí, svícny a mnohé další předměty. V období novověku nahrazovalo měšťanům cínové nádobí ze stříbra. Jak si jej cenili dokládá dodnes poklad v Muzeu Šumavy v Sušici, zazděný za třicetileté války. Poslední érou byla secese, kdy nevtíravá barevnost kontrastovala s jinými materiály, např s barevným sklem. Za první republiky zemřel (1930) poslední cínař v Brně. Po druhé světové válce patří k zanikajícím řemeslům a u nás už není učebním oborem. Několik cínařů vyučených v Německu se věnuje většinou restaurování.
Cukrářství
Cukrářství je obor, který se zabývá výrobou sladkých pokrmů a dezertů. V našich zemích začíná poměrně pozdě, až v době, kdy se objevila z Francie Ludvíka XIV. snaha zjemnit dovážené pochutiny jako byla horká čokoláda a později zavedená zmrzlina, v nichž začal být nepostradatelnou surovinou třtinový cukr. Zpočátku byl považován za velmi vzácný, proto jej získávali apatykáři (lékárníci) na zhotovení tzv. konfetů (bonbonů) a zavařenin. Pletli se tak do řemesla cechovním cukrářům a pernikářům. Tato řemesla se začala koncem 18. století sbližovat. Z marcipánového těsta byly v baroku pro velké královské a šlechtické hostiny zhotovovány celé sochy jako stolní ozdoby. Velké dorty jsou známé v Evropě již v 15. století. U nás se začaly později zhotovovat ve velkém pro slavnostní příležitosti i v měšťanských rodinách. Zákaz dovozu třtinového cukru v souvislosti s Napoleonovou hospodářskou blokádou Velké Británie byl brzy vyřešen výrobou z cukrové řepy. Kromě zavařenin se začaly užívat také krémy, později šlehaná smetana a zdobily se ovocem. Kromě kulinářské zručnosti cukrářů nesměl chybět ani estetický cit pro tvar a barevnost jejich pomíjivého díla. Cukrárny se stejně jako kavárny stávaly vyhledávaným místem schůzek vybrané měšťanské společnosti a od poslední čtvrtiny 19. století oblíbeným cílem rodin ve sváteční dny a setkávání s přáteli. Výroba bonbonů se postupně přesunula do továren – čokoládoven ve velkých městech. Dodnes se pro slavnostní příležitosti (svatby, narozeniny, jmeniny) zhotovují dorty na zakázku a některé firmy vymýšlejí nové druhy cukroví se zdravotně méně škodlivými látkami i nové druhy i tvary cukrářských výrobků a cukrovinek. Vzhledem k tomu, že nejen v minulosti ale i dnes vedle chuťové stránky hraje roli estetický vzhled, u náročných zakázek provedený podle návrhu s největším podílem ruční práce, lze podle našeho názoru považovat toto potravinářské řemeslo za umělecké.
Vzhledem k pomíjivosti výrobků je kuriozitou dort z konce 19. století, zachovaný v Muzeu Vysočiny v Pelhřimově (www.muzeumpe.cz). ). Obor cukrář se vyučuje na Střední škole designu a řemesel Kladno (www.ssdr.cz).
Kamnářství
Kamnářství se objevuje ve střední Evropě a našich zemích až ve vrcholném středověku. Jak dokládají archeologické nálezy, nebudovala se kachlová kamna jen v klášterech, na hradech, v patricijských domech, tvrzích, ale dokonce i v bohatých selských dvorcích. Hrnčíři se specializovali na kachle různých druhů (základní, soklové, římsové a korunní, výklenkové, a to řádkové nebo rohové), ale zejména komorové kachle. Nejprve byly režné, za vlhka před vypálením zdobeny reliéfem, tvarovaným z volné ruky, později tlačením vlhké hlíny do kadlubů (forem), od 16. století navíc opatřovány barevnou olovnatou glazurou. Postupem času vzniklo samostatné umělecké řemeslo, organizované do cechů ve městech. Kamnáři vedle podoby kachlů a vlastního topného tělesa – „malé architektury“ v interiéru, měnících se v průběhu jednotlivých historických slohů, museli ovládat i technické a funkční vlastnosti kamen (tahy, komínový systém, způsob stavby topeniště a vyzdění soklu). Do poloviny 19. století bylo jediným topivem dřevo. Když se začalo topit uhlím, vyžádalo si to nový konstrukční systém vytápění a začala také tovární výroba nejen kachlových, ale i litinových kamen. Přestože se kamnářství dnes stává spíše technickým oborem, udržuje se i specializovaná ruční výroba pro stavbu, opravu a restaurování kamen v památkových objektech a muzeích nebo zhotovení nových podle návrhu v individuálních interiérech; tuto činnost lze považovat za uměleckořemeslný obor.
Kamnářství je učebním oborem na SOŠ stavební a zahradnické v Praze (www.skolajarov.cz) a jeho rozvoj zajišťuje Cech kamnářů České republiky (www.cechkamnaru.cz).
Kloboučnictví
Kloboučnictví je znovu oživované řemeslo, které sahá do 14. století. Klobouk je významnou pokrývkou hlavy, chránící ji před proměnami počasí: sluncem, deštěm a chladem. Od období renesance se stal také významným módním doplňkem a to zejména v 19. a minulém století. Plnil také určitou sociální funkci a vyznačoval nejen společenské zařazení svého nositele, ale i jeho povolání či postavení (např. kněz, právník, lékař, voják). Zatímco pro příbuzné pokrývky hlavy (barety, čepce, čapky aj.) byly materiálem různé druhy vzácných tkanin a vláken), klobouky se vyráběly především ze zplstěné vlny nebo králičí či bobří srsti, případně usně pro cestovní nebo vojenské či lýka na lehké letní klobouky. Pro vysoké klobouky 16. a 17. století se užívalo kovových rámů nebo kartonu, později byly plstěné klobouky vyztuženy lýkem či ocelovými dráty. Nejdůležitějším nástrojem byly speciální nůžky, kterými se plsť nakrájela podle střihu, napařovala a tlakem tvarovala na dřevěných formách. Zvláště dámské klobouky byly zdobeny výšivkou, perlami, stuhami, květinami, pery vzácných ptáků, kovovými aplikacemi či jehlicemi a šňůrováním. Od 18. století se začíná lišit střídmější pánská móda, která si dlouho udržela jejich tvar (třírohý, později dvourohý – zároveň vojenský klobouk, v 19. a 20. století cylindr a buřinka a dodnes např. užívaný typ fedora), pak mnohem náročnější byly co do tvaru a výzdoby dámské klobouky v období klasicismu, bidermeieru a secese. Neobvyklé tvarování přineslo meziválečné období stylu art deco. V módních salonech tvořily klobouky také ženy – modistky. Průmyslová výroba klobouků se u nás soustředila zejména v továrně TONAK, založené v Novém Jičíně Janem Nepomukem Hückelem jako manufaktura (1799).
V současnosti učební obor kloboučník – modistka neexistuje. Přes několik řemeslníků, kteří se ještě udrželi, podléhá tovární výroba designu, na kterém se podílí řada návrhářů, studujících na oděvních průmyslovkách. Zájemcům je třeba doporučit prohlídku Muzea klobouků v Novém Jičíně( www.icnj.cz/stranka/expozice-klobouku-uvod.html). Rukodělných řemeslných postupů se užívá pro zájemce o módu stylu retro, jsou však nepostradatelné pro historické divadelní hry a filmy.
Košíkářství a pletařství
Košíkářství a pletařství bylo také u nás známo již v neolitu. Pletení košíků, krosen, ošatek a jiných nádob z přírodních materiálů, jakým je vrbové proutí, rákos (orobinec) a další dostupné přírodní materiály, bylo nezbytnou součástí venkovské domácké výroby, avšak zůstává živé dodnes. Slaměný výplet zdobil na venkově obuv, nábytek aj. a nahrazoval nedostupné drahé materiály. Postupně se řemeslo rozšířilo k vyplétání sedáků a opěradel nábytku, jež využívaly i dovážených surovin ze zámoří, zejména ratanu, ale i ke zhotovování celého zahradního nábytku od první poloviny 19. století do současnosti. Nejprve je nutno připravit vybraný materiál z proutí či rákosu řezáním a štípáním. Dále je třeba materiál upravit čištěním, sířením, vykuřováním a namáčením, které jej zbaví nečistot i škůdců a učiní poddajným a vláčným. Pak následuje moření, barvení a lakování. Pletení začíná košíkář ode dna, postupně vytváří stěny až po okraj a nakonec připojí víko. U nábytku si nejprve připraví nosnou kostru nebo využije dřevěného, bambusového či kovového skeletu. Od druhé poloviny minulého století se také užívá v továrnách proutí a pásků z nových umělých hmot s větší odolností a trvanlivostí než klasické materiály. Za umělecké řemeslo však můžeme považovat jen rukodělnou práci z přírodních materiálů, které mohou ozvláštňovat i současný minimalistický interiér. S ukázkami klasického košíkářství se můžeme setkat v expozicích řady skanzenů.
Kovotepectví
Kovotepectví je jedno z nejstarších a v minulosti nerozšířenějších řemesel. Zabývá se zpracováním plechu zejména z obecných a barevných kovů a zhotovuje nejrůznější druhy předmětů i uměleckých výrobků. V době, kdy byl znám jen neválcovaný železný plech, museli jej kovotepci, zhotovující nejrůznější užitkové nádoby, předměty a plechové pokrývky střech, zpracovávat jako kováři: zahřívat ve výhni a zeslabovat kladivy na kovadlině. Nádoby určené k přípravě jídla, měly pocínovaný povrch. Kromě nádob, lamp, luceren zhotovovali ve středověku také nábytkové a knižní kování. Podle lahví ve znaku se jim říkalo flašnéři. Brzy se od nich oddělili klempíři, zhotovující předměty z bílého, tedy pocínovaného železa. V 19. století se objevil válcovaný plech a později stroje usnadňující jeho zpracování. Dnes patří klempířství mezi stavební řemesla. V 16. století se začala v českých zemích užívat měď a později i mosaz. Od mědikovců, kteří zhotovovali většinou užitkové předměty (konve, umyvadla i různě velké nádoby a pánve) ze silnějšího plechu a udrželi se jako kotláři při výrobě kotlů i dalších technických zařízení v počínajícím průmyslu, se oddělili měditepci, zhotovující z tenčího měděného i mosazného plechu náročnější předměty tvarované a zdobené tepáním, které se podle potřeby spojovaly nýtováním a pájením (práce specializovaných mosazníků patří také do kovolijectví). Měď byla v minulosti považována za nejhygieničtější druh kovu. Proto vedle nejrůznějších nádob na vaření, tzv. měděnic k oplachování rukou a nejrůznějšího účelu, jsou dnes známy zejména rozmanité formy na pečivo. Předměty byly zdobeny nejen tepaným reliéfem, ale i rytím. V současnosti se umělecké řemeslo kovotepectví uplatňuje jako nedílná součást uměleckého pasířství.
Kovotlačitelství
Kovotlačitelství byl dříve obor využívaný k výrobě předmětů denní potřeby, nyní patří mezi umělecká řemesla. Vytváří polotovary pro měditepce, pasíře, umělecké zámečníky a kováře. Kovotlačitelství převzalo základní prvky z hrnčířské výroby. Princip tváření za rotace a podobné výrobní zařízení. Vytáčení předmětů rukama na hrnčířském kruhu, které nahradilo tváření nástroji na kovotlačitelském soustruhu. Používaným materiálem pro tlačení jsou tenké plechy železné, hliníkové, měděné, mosazné, ale i stříbrné a nerezové, v poslední době též titanzinek. Je dobré, jsou-li plechy hlubokotažné. Přípravou je výroba dřevěných nebo kovových modelů (forem) pro jednotlivé předměty, zhotovených podle návrhu a výkresu. Pomocí speciálních ocelových nástrojů různého tvaru, tzv. štálů, přitlačuje přiložený vystřižený (kulatý) plech na otáčející se model. Vznikají tak duté předměty tvaru válce, polokoule, komolého kužele a jím podobného tvaru, jejichž půdorys je vždy kruhový. Z rozličných polotovarů sestavují pasíři svícny, lustry liturgické nádoby a jiné předměty. Již v 18. Století se tlačením ze stříbrného plechu vytvářely podnosy, vázy, džbány, kalíšky a talíře. Výrobní tajemství si mistři nechávali pro sebe. Teprve koncem 19. století byl tento způsob zaveden v továrním měřítku. Na řadu přicházejí kovotlačitelské poloautomaty a výroba smaltovaného nádobí. To je rok 1893. Zde se uplatnily i ženy, (pro které je toto řemeslo namáhavé a vykonávat by je neměly), vkládaly do stroje vykroužený plech a odebíraly hotový polotovar hrnce. S kovotlačitelskými výrobky se můžeme setkat v současných domácnostech i moderních kostelích, či Fantovy kavárny na Hlavním nádraží města Prahy. Tento obor se jako umělecké řemeslo již nevyučuje, s jeho základy se mohou zájemci seznámit v oborech na strojírenských průmyslových školách a v oboru umělecké pasířství SOŠ uměleckořemeslná (www.umeleckoremeslna.cz), jehož je součástí.
Krejčovství
Krejčovství bylo od středověku u nás jedním z nejdůležitějších řemesel a na Starém Městě pražském mělo vlastní cech (1318). Vyhlášení mistři nepracovali jen pro měšťanstvo, ale také pro panovnické a šlechtické dvory, které udávaly tón módě. Základním materiálem je hotová tkanina, zhotovená v oboru tkalcovství, doplňkem pak jsou spínadla, zhotovená v minulosti v oboru klenotnictví, později perleťářství a bižutérie. Příprava některých látek, zejména těžkého vlněného sukna, si vyžádalo pomoc postřihovačů ze samostatného cechu. V šití náročných oděvů podle předem provedených střihů měli po staletí výsadní postavení muži, švadleny prováděly méně náročnou práci. Krejčí šili také reprezentativní oděvy z dovážených hedvábných látek z Itálie, Francie nebo Orientu a oděv doplňovaly práce vyšívačů a krajkářek. Druhá polovina 19. století přináší rozšíření šicího stroje, dovezeného Vojtou Náprstkem z USA, který usnadnil zdlouhavou a namáhavou práci švadlen a byl prvním krokem k založení pozdějšího oděvního průmyslu. Naproti tomu šití selských krojů zůstávalo stále jen ruční prací. V první polovině minulého století u nás vznikl obor modelářství a návrhářství oděvů s řadou proslulých módních salonů pro bohatou klientelu, kterému se věnují dodnes převážně ženy. Nejde v něm jen o vytvoření vlastního návrhu individuálního oděvu, ale také o provedení modelu s významným podílem ruční práce vycházející z příbuzných uměleckořemeslných oborů. Dokládá transformaci starého řemesla, které bylo v hromadné výrobě vystřídáno designem v oblasti oděvního průmyslu – konfekcí. Jediným uměleckořemeslným oborem je krejčí scénických kostýmů a krojů, který se musí inspirovat nejen módou různých období, ale ovládat i klasické techniky historického a lidového oděvu a realizovat nejrůznější výtvarné návrhy, využívané také v divadle, filmu a televizi. Transformovaný obor se vyučuje na většině textilních uměleckoprůmyslových školách.
Modelářství výstavních modelů
Modelářství výstaavních modelů je poměrně novodobé umělecké řemeslo, které souviselo v minulosti se zakázkami architektonického díla pro objednavatele z řad světské i duchovní šlechty pro stavbu klášterů, zámků a později i veřejných budov, prováděné samotnými architekty jako podklad pro uzavření smlouvy. Zvláštní místo zaujímá Langweilův model (1826-1833), ve kterém chtěl malíř Antonín Langweil uchovat podobu historické Prahy. Stal se mezníkem pro zhotovování modelů prováděných od 19. století pro vznikající muzea, jejich expozice a výstavy s nejrůznějším zaměřením. Jejich úkolem (podobně jako figurín a dioramat – modelů událostí nebo výrobních provozů) je lépe přiblížit dějiny města, historii výroby a jejích postupů. Do této oblasti je možné zařadit také tvorbu faksimilií z levných a hodnověrně patinovaných materiálů, které pomáhají přiblížit návštěvníkům vzácné archeologické nálezy i historické dokumenty (listiny, iluminované rukopisy), které nemohou být trvale vystaveny, a tak přispět k jejich uchování pro příští generace. V současné době je modelování nahrazeno virtuální realitou pomocí digitální techniky. Přesto však se na některých uměleckých školách provádějí v rámci výtvarné výchovy modely z levných materiálů: lepenky a papírového kartonu, které mají pomocí edukativních a rukodělných forem naučit mládež vnímat prostorovou realitu a hodnoty modelovaných objektů.
Obuvnictví (ševcovství)
Obuvnictví (ševcovství) svými kořeny sahá již do antického Řecka, u nás se však objevuje až od středověku. Obuv se zhotovovala z různých druhů hrubší tvrdé kůže zvířat, dlouhodobě a složitě připravené pomocí přírodních tříslovin loužením, činěním a barvením na useň, kterou používala i většina dalších kožedělných řemesel. Práce v historické cechovní dílně byla rozdělena podle náročnosti. Mistr prováděl většinou svršek obuvi, její výzdobu a dohlížel na konečné tvarování a úpravu jejího povrchu, zatímco tovaryši připravovali podešve a pomocníci opravovali staré boty. Po nabrání míry následovalo zhotovení střihů, krájení usně, příprava kopyta, podešví. K šití se používala zvláštní nit zvaná dratev, upravená voskem a smolou a zpevněná prasečí štětinou, kterou si dílny připravovaly samy. Luxusní obuv pro měšťanské a šlechtické zákazníky podléhala slohové a dobové módě a využívala součástek zhotovených jinými řemeslníky, jakými byly např. stříbrné spony střevíců 18. století. Také pro bohaté venkovské vrstvy zhotovovali od konce 18. století zakázkovou obuv, zdobenou nejrůznějšími technikami z přírodních materiálů, kterou spojujeme dnes s lidovou uměleckou výrobou. Ruční výroba obuvi se udržela až do první poloviny minulého století, kdy ji zatlačila průmyslová výroba firmy Baťa ve Zlíně, která měla i další pobočky nejen u nás, ale i továrny v zahraničí. Po roce 1990, kdy došlo k postupnému útlumu a zániku výroby ve Zlíně, začaly vznikat menší firmy, které zhotovují zakázkovou obuv ale zejména repliky historické obuvi, krojovou obuv a obuv pro divadla a film podle individuálních návrhů, kterou můžeme zařadit mezi umělecká řemesla. Do užitého umění patří také design dnes většinou strojově vyráběné, tedy značkové obuvi, podle významných návrhářů, sledující tendence evropské módy.
Rychlý útlum výroby obuvi firmy Baťa ve Zlíně způsobil i útlum ve vzdělávání a výchově obuvníků, kterému se dodnes věnuje v omezené míře v učebním oboru Střední uměleckoprůmyslová škola v Uherském Hradišti obor design obuvi(www.supsuh.cz). Do současné expozice „Princip Baťa“ je zapojeno i obuvnické muzeum (www.muzeum-zlin.cz).
Perníkářství
Perníkářství je mnohem starší než cukrářství, protože se u nás až do první poloviny 19. století sladilo výhradně včelím medem. Již v první třetině 14. století se začali na Starém Městě pražském usazovat pekaři, vyrábějící také placky slazené medem a později i marcipán. Někteří se specializovali na výrobu perníku, jehož základem bylo podobné složení těsta z pšeničné mouky, do kterého se však kromě medu přidávalo také koření, zejména pepř jako neodmyslitelná součást středověkých pokrmů. Pro stejný základ výrobku byli pernikáři zastoupeni v pekařském cechu. Malé placičky později nahradil perník v podobě srdce nebo koníka. Později začali užívat náročnějších forem, které však byly na rozdíl od kovových pekařských dřevěné, a proto se těsto peklo za nižších teplot. Formy s negativním reliéfem zhotovovali řezbáři a motivem byly figurky Panny Marie, světců, ale také panovníků. Vyřezávání takových forem bylo velmi náročné, a proto se perník objevoval jen na panských tabulích. Koncem 18. století se proto v městských pořádcích pernikářství spojilo s cukrářstvím. Po zrušení cechů se ve druhé polovině 19. století rozšířilo pečení perníku na venkově. Všichni známe dodnes perníková srdce, která se stávala vítaným dárkem z pouti a byla zdobena nejen ornamentem, ale i nápisy ve vztahu k podarované osobě. V současné době patří řezání forem a pečení perníku do oblasti lidové umělecké výroby. Továrně vyráběný tzv. pardubický perník je cukrovinkou s různou náplní a polevou a nemá již mnoho společného s původní výtvarnou náročností výrobků minulosti.
V současnosti je obor zahrnut do učebních oborů pekař a cukrář na potravinářských průmyslových školách. V muzejních sbírkách a expozicích skanzenů najdeme staré perníkářské formy. Speciálním muzeem je Muzeum perníku a pohádek v Rábech u Pardubic (www.pernikova-chaloupka.cz).
Platnéřství
Platnéřství je řemeslem, sloužícím k ochraně bojovníka, kterou byla zbroj, jež se stávala v pozdějším středověku a raném novověku reprezentací svého nositele. Ve středověku sestávala nejprve z košile z navlékaných drátěných kroužků (brní), vyráběné brníři a přílby, kterou zhotovovali specializovaní kováři – helméři. Se zdokonalováním boje a zbraní se pro lepší ochranu zranitelných částí těla začaly rozšiřovat doplňky ze železných (ocelových) plátů dodávaných hamerníky kovářům. Někteří z nich se specializovali a stali se platnéři. Zbroj a někdy i přílbu zhotovovali podle nákresu podobného krejčovskému střihu nastříháním plechu velkými stojacími nůžkami. Po nahřátí plátů ve výhni je ohýbali pomocí různých druhů kladiv na dubovém špalku, ale také na kovadlině s nákovadlinkou. Upravené části pak spojovali nýty dodanými cvočkaři. Koncem 15. a v 16. století brň ustoupila celoplátové zbroji, která byla pro válečná tažení hladká a upravená do vysokého lesku. Umělecky náročná byla naproti tomu turnajová zbroj, kterou si na klání jako významnou společenskou událost dováželi bohatí šlechtici z významných evropských středisek, zejména z Milána, Augšpurku, Innsbrucku, Drážďan a jiných center. Luxusní turnajová zbroj se barevně upravovala brynýrováním, černěním a modřením. Cizeléři a někdy také zlatníci zhotovovali tepáním plastické reliéfy většinou s motivy z antické mytologie. K výzdobě se také užívalo leptání, rytí (gravírování), tausování a niela. V období romantismu 19. století získávala šlechta do svých rytířských sálů na zámcích také repliky a kopie ke zdůraznění bývalé slávy a starobylosti svého rodu. V současnosti se z vynikajících kovářů, pasířů a zámečníků rodí noví platnéři, aby se pokusili dosáhnout úrovně starých mistrů, jiní zhotovují zbroje a přílby pro skupiny historického šermu, historické filmy, ale i skupiny, které při historických slavnostech připomínají slávu dávných turnajů. Při jejich výrobě využívají válcovaného plechu a některých nářadí a nástrojů, které ulehčují těžkou mechanickou práci.
V současnosti se obor platnéř nikde nevyučuje. Zájemci musí zvládnout průpravu na příbuzných stávajících oborech kovář, zámečník a pasíř. Těmto oborům se mohou vyučit na řadě škol, neboť oboru umělecký kovář a zámečník je jedním z nejrozšířenějších. Je tomu tak např. na SUPŠ v Turnově (www.sups.info) nebo SOŠ uměleckořemeslné v Praze (www.umeleckoremeslna.cz). S pasířskými pracemi se můžeme setkat na řadě zámků, zejména v estovské zbrojnici na Konopišti (www.zamek-konopiste.cz) nebo colloredo-mansfeldské zbrojnici v Opočně (www.zamek-opocno.cz), aj.
Puškařství
Puškařství je uměleckým řemeslem, které se vyvíjelo až v novověku. Souvisí se vznikem palných zbraní, které se od 14. století staly převratem v evropském válečnictví, přestože k objevu střelného prachu došlo v Číně pravděpodobně už v 7. století. Puška, původně hlaveň děla, se vyvinula v ruční palnou zbraň užívanou nejen v bitvách, ale i k lovu. Hlaveň byla brzy doplněna pažbou i zdokonalovaným zámkem (od doutnákového přes kolečkový, křesadlový po perkusní a zámek s automaticky otáčivým válcem-colt) k vymětení střely. Proto se dříve nazývali výrobci ručních zbraní ručnikáři. Kromě dlouhých ručnic (pušek) se později vyvinuly kratší pistole k osobní obraně, zhotovované také v páru. V jednotlivých obdobích a různých oblastech se proměňovaly tvary pažeb, prováděných převážně ze dřeva pažbaři. Od hromadně vyráběných zbraní, zásobujících celé pluky vojska, se oddělily reprezentační luxusní zbraně vysokých společenských vrstev, zejména šlechty. Bohatě zdobené zbraně se stávaly také diplomatickými dary panovníkům. Doplňkem byly vedle nabijáků především prachovnice, zhotovované i z drahocenných materiálů (slonoviny, želvoviny, drahých kovů aj.). Na výzdobě těchto luxusních zbraní se podíleli i jiní umělečtí řemeslníci: řezbáři, rytci, emailéři, zlatníci. V 18. století se objevují pažby dokonce z porcelánu. Kromě Itálie, Francie, německých zemí, Ruska, kde vyráběly dílny pro panovnické dvory skvostné zbraně, to byly zejména po třicetileté válce ručnice a pistole z cechovních dílen z Prahy, Chebu, Karlových Varů i dalších českých měst. Puškaři užívali v minulosti četných grafických předloh a v 19. století pro puškařský závod Antonína Lebedy navrhoval zbraně i Josef Mánes.
V minulém století se přenesla výroba ručních palných zbraní do zbrojovek ve Vlašimi, Brně, aj. V Uherském Brodě vznikají ojediněle i osobní zbraně na objednávku, na kterých se uplatňují rytci kovů při jejich výzdobě. Uplatňuje se znalost puškařů a pomoc dalších uměleckých řemesel při restaurování historických zbraní v muzeích a zbrojnicích ve šlechtických sbírkách.
Ruční krajkářství
Ruční krajkářství je jedním ze tří základních textilních řemesel. Pracuje se spředeným textilním vláknem – přízí: u nás zejména ze lnu, bavlny i vlny, ale v případě luxusních krajek se používalo i zlatého a stříbrného vlákna (dracounu), v současnosti i umělých vláken. Prolamovaná vzdušná textile vznikala podomácku šitím nebo háčkováním, ale zejména paličkováním. Na podušku (herduli) usazenou napevno, někdy s pomocí stojanu, se špendlíky zachytil podvinek s daným nebo naznačeným vzorem. Provlékáním a zkrucováním paliček s navinutou přízí vznikal postupně jednoduchý nebo složitý vzor s geometrickými, rostlinnými, zvířecími i antropomorfními motivy. Za kolébku zejména paličkované krajky se považuje renesanční Itálie, odkud se jako součást módního oděvu rozšířila do dalších zemí. V 16. století ovládali Habsburkové značnou část Evropy, což umožnilo s obecným přijetím zásad španělské módy její zavedení také v Českém království. Byla v novověku neodmyslitelnou součástí světského i církevního oděvu a jeho doplňků, šlechtického i měšťanského oblečení a bytových textilií, ale i kroje bohatých sedláků (tzv. lidová krajka). Nejvýznamnější oblasti byly zejména v Čechách: Krušnohoří, Šumava, jižní Čechy a Podorlicko se střediskem ve Vamberku, kde vznikla nejvýznamnější krajkářská škola v roce 1889 (zrušena jako součást Školského ústavu umělecké výroby 1999). Od poloviny 19. století vznikala řada továren na strojovou krajku, ale ruční výroba se udržela. V minulém století se stala krajka součástí užitého umění, když překročila svoji tradiční funkci coby součást oděvu a domácnosti (např. povlečení, ubrusů, záclon). Díky významným osobnostem získávala nejvyšší ocenění na mezinárodních a světových výstavách, jako např. Sluníčko Emilie Paličkové na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži (1925), krajkové šaty Evy Fialové na Světové výstavě v Bruselu (1958), prostorové krajky Ludmily Kaprasové (Nebořme katedrály, cena zlaté paličky v Bruselu 1983) aj. Vedle těchto rozměrných krajek to jsou krajkové obrázky a šperky jako doplňky interiéru a oděvu, které zhotovují krajkářky dodnes.
Studium je možné především na Střední odborné škole textilních řemesel v Praze (www.textilniskola.cz), po zrušení krajkářské školy se konají četné speciální kurzy např: Vzdělávací spolek uměleckých řemesel Praha www.vsur.cz Největší sbírku krajek vlastní Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Muzeum krajky ve Vamberku vzniklo roku 1929 a v budově krajkářské školy představuje ukázky vamberecké krajky i práce novodobých výtvarnic (www.moh.cz). Lidovou krajku najdeme v národopisném oddělení Národního muzea i v četných regionálních muzeích.
Ruční tkalcovství
Ruční tkalcovství je nejstarší ze tří základních textilních řemesel. Tkalci a tkadleny pracují se spředeným textilním vláknem – přízí, u nás zejména ze lnu, vlny, bavlny, v současnosti i umělých vláken. Vytvářeli látku tkaním na ručním stávku, od středověku na tkalcovském stavu prostupováním vláken osnovy a útku, tzv. vazbu. Podle způsobu provedení (tj. rozdílného počtu vláken jednotlivých složek) vznikají rozličné vazby, tedy různé druhy látek. Nejstarší i u nás bylo plátno, zhotovované již od neolitu; zachovaly se však jen přesleny, které pomáhaly při tkaní. Důležitost plátna dokládá i jeho úloha při směnném obchodu raného středovku (vzniklo slovo platit). Drahocenné hedvábné látky k nám byly až do novověku dováženy zejména z Itálie a Francie a nalezneme je především na církevních textiliích. U nás se vyrábělo lněné plátno na venkově a vlněné sukno ve městech. Horalé si v zimě přivydělávali podomácku tkaním plátna, které vykupovali faktoři a dováželi do manufaktur k dalšímu zpracování. Po příkladu Velké Británie se v 1. polovině 19. století začaly vyrábět v textilních továrnách tzv. kartouny, látky potiskované již strojově, zatímco na venkově ještě dobíhalo barvení a ruční potiskování plátna, jež se jako tradiční lidové umělecké řemeslo (modrotisk) udrželo až do minulého století. V první polovině 20. století se začíná prosazovat v průmyslové výrobě design a vyrábějí se v četných textilkách látky na šaty, potahové a dekorační látky do interiéru (bytové textilie), přičemž se užívá nových technologií sítotisku a filmtisku. Tento rozvoj se však na přelomu minulého a našeho století utlumil.
Největší sbírku tkanin najdeme ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea, tištěných látek v jeho pobočce Textilním muzeu v České Skalici (www.upm.cz), kolekci lidových tkanin, oděvů a látek k jiným účelům pak v národopisném oddělení a orientálních textilií v Náprstkově muzeu afrických, amerických a asijských kultur Národního muzea v Praze (www.nm.cz). Učební obor ruční tkadlec neexistuje. Jen kurzy ve Vzdělávacím spolku uměleckých řemesel v Praze (www.vsur.cz), poskytne vhled do tohoto řemesla. Řada textilních průmyslových škol nabízí alespoň jeho teoretické základy a užití v oboru modelářství a návrhářství oděvů a oděvní návrhářství v Praze (Vyšší odborná škola oděvního návrhářství a Střední průmyslová škola oděvní, ale také v Jihlavě, Lysé nad Labem i jinde.
Ruční vyšívačství
je jedním ze tří základních textilních řemesel. Pracuje s podkladem (tkaninou, kůží), na který se nanese kresba přímo nebo pomocí pauzování. Po propíchání tvrdého papíru křída nebo uhel vyznačí konturu, jež se pak obtáhne. Základními nástroji jsou jehla a měkké poddajné vlákno (zpočátku z kůže, zvířecích žíní, lnu, vlny, bavlny, hedvábí). K výšivce se používal i stříbrný a zlatý dracoun, dále aplikované materiály (perly, drahé kameny, kovové i emailové terčíky, štrasy apod.). Výšivky mohu být různého druhu podle užitého materiálu, barevné i nebarevné. Základním prvkem výšivky na podkladu je steh. Tvoří delší či kratší linie, k nimž se mohou připojovat stehy další. Přední steh vytváří obrys (např. stonkový, řetízkový, křížkový apod.), krycí stehy vykrývají plochu (např. příložný, štěpený – rozeklaný, aj.) Zlaté výšivky jsou provedeny dracounem a upevňovány nitěmi pevnými stehy. V lazurové technice jsou zlaté nitě přešívány barevnými hedvábnými nitěmi. Je také nazývána „malba jehlou“ a svou jemností a leskem malbu překonává. Reliéfní výšivka byla modelována pomocí papírové, vatové či cupované výztuže. Aplikovanou práci s využitím dracounu, perel a drahých kamenů prováděli krumplíři (krumpléři). Později se užívalo vystřižené odlišné tkaniny podle předlohy a našívané na podklad nebo obšívané některým z ozdobných stehů. Tato aplikace se objevuje až do nové doby. V lidové výšivce se užívalo také slámy. Výšivka je známa již od starověku a ve vrcholném středověku vynikala zejména Anglie (např. světově proslulá tapisérie z Bayeux 1077), Francie, Florencie. V době lucemburské se k nim přiřadily také Čechy s klášterními dílnami a krumplíři v pražském malířském cechu. Na církevních textiliích se uplatnila nejen malba jehlou ale i krumplování. Významně se na našem území rozvíjela v souvislosti s řezbářstvím pozdně gotická plastická výšivka, v období baroka zejména výrazná ornamentální krumplovaná a hedvábná výšivka na liturgických textiliích a okázalých oděvech vysoké šlechty. V 19. století je patrná touha po reprezentaci na svátečních selských krojích a čepcích vyšívaných zlatým dracounem a granáty. Výšivka se udržela i v měšťanském, zejména ženském oděvu i bytových textiliích a přetrvala až do období art deca mezi dvěma válkami. Později se objevuje v módě jen velmi střídmě, stejně jako textilní aplikace. V současnosti jde o zanikající řemeslo, které se však uplatňuje v divadelních a filmových kostýmech, navrhovaných pro historické a pohádkové hry a filmy. Je třeba připomenout také kostýmy národopisných souborů a zájemců o tzv. living history.
Ruční vyšívačka se již jako samostatný obor nikde nevyučuje. Jen kurz ve Vzdělávacím spolku uměleckých řemesel v Praze (www.vsur.cz), poskytne vhled do tohoto řemesla. Výšivka je součástí praxe tradičních textilních technik v současném oděvu, vyučovaném na speciálních textilních uměleckoprůmyslových školách. Je také zapotřebí při restaurování historického i lidového oděvu v muzejních sbírkách. Největší kolekce je ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze (www.upm.cz), speciální jsou opony v Židovském muzeu v Praze (www.jewishmuseum.cz.) nebo lidové a orientální textilie ve sbírkách Národního muzea v Praze (www.nm.cz). Unikátní jsou výšivky kostýmů ze zámeckého divadla v Českém Krumlově (www.zamek-ceskykrumlov.cz).
Rukavičkářství
Rukavičkářství patřilo už ve starověku k nezbytným řemeslům, protože poskytovalo ochranu ruky při těžké namáhavé práci. Výjimečně se objevují jako obřadní doplněk oděvu vysokých církevních hodnostářů (tzv. Svatovojtěšská rukavice, kolem 1350). Teprve od období renesance a manýrismu se díky Kateřině Medicejské a anglické královně Alžbětě I. staly módním doplňkem a odznakem etiky vysoké společnosti v Itálii, Francii, Španělsku, německých zemích a Anglii, což se rozšířilo i do dalších vrstev a udrželo se až do současnosti (např. při tanci na plesech). V minulosti se užívalo kromě tkaných a vyšívaných rukavic z jemně upravené usně, jak tomu bylo zejména v pražských rukavičkářských ceších. Tu však připravovali jircháři z kůže mláďat dobytka: skopoviny, teletiny, kozinky a jehněčiny, činěné hlinitými solemi. Rukavice byly zdobeny připojenou krajkou, drahými kovy, perlami a kameny. Postupem času se prosadila jejich ochranná funkce a rukodělná práce zanikla. Rukavice se staly součástí kožené a textilní galanterie a ve 20. století průmyslová výroba přinesla speciální druhy rukavic pro různé sporty (lyžování, box), ale i vycházkové rukavice, zdobené stehy, knoflíčky, aplikacemi apod., které jsou součástí jejich designu.
Řemenářství
Řemenářství se v minulosti zabývalo výrobou součástí koňských postrojů, zhotovení opasků k oděvům, ale také nejrůznějších řemenů, ale i kabel a váčků. Používali totiž pevné usně, zejména hověziny i základních postupů práce, a tak zasahovali do kompetence sedlářů i brašnářů, což vyvolávalo četné rozmíšky mezi příbuznými řemesly. Opasky se zhotovovaly v řemeslnických dílnách na velkomoravských hradištích již v raném středověku a po honosných opascích zbyla jedinečná nákončí, která jsou díly zlatnické práce, jež doplňovala i mimořádné výtvory vrcholného středověku. Pásy bohatých velmožů byly vykládány kovem, drahými kameny či perlami a zapínaly se honosnými sponami. Jejich výrobou se zabývali specializovaní řemeslníci, nazývaní tehdy pasíři. V novověku se opasky užívaly ve vojsku, k nimž byly řemeny připojeny váčky nebo pochvy s pobočními zbraněmi. Specifický charakter měly opasky lidových krojů, zdobené rytím, řezbou, ražbou, vybíjením kovem a výšivkou pavím brkem. V současné době je řemenářství součástí kožené galanterie; několik tradičních výrobců lidového uměleckého řemesla se udrželo zejména na jižní Moravě.
Sedlářství
Sedlářství je řemeslo zabývající se zhotovováním sedel, chomoutů a postrojů na tažná zvířata, ale také potahováním nábytku nebo vozů či kočárů kůží. Je jak materiálem, tak technikou zpracování příbuzné s brašnářstvím a řemenářstvím. Sedlářství muselo existovat již ve starověku, kdy se kůň stával významným dopravním prostředkem i tažnou silou. Výroba sedla byla nejen velmi náročná, protože musela odpovídat individuálním proporcím jezdce. V 11. – 12. století se zachovaly zprávy o bohatě zdobených sedlech pobitých zlatým plechem a výšivkou, které napodobovaly vzory byzantské a orientální. Přestože byla výroba sedel velmi potřebná pro vojenské účely a žádaná pro reprezentativní turnaje, zachovala se náročně zpracovaná a zdobená sedla až z mladšího období, zejména jako kořist z válek s Turky v 17. a 18. století v polských a saských sbírkách. S postupným vyřazováním koňské síly ubývalo také sedlářů. V současné době s rozvojem jezdeckého sportu a turistického ruchu došlo však k oživení výroby, která podléhá modernímu designu stejně jako náhradní výroba míčů pro různé druhy sportů, jež využívá zkušeností utlumeného sedlářského řemesla. Výuka sedlářství je zahrnuta v oboru výrobce kožedělného zboží na SŠ gastronomie, farmářství a služeb Jeseník (www.sosjesenik.cz).
Tkalcovství tapiserií (gobelínů)
Tkalcovství tapiserií (gobelínů) je zvláštní druh uměleckého řemesla pro tkaní rozměrných nástěnných koberců, vyráběných především v Evropě (na rozdíl od orientálních koberců, prováděných vázanou technikou). Klasická gobelínová technika má základ ve tkaní nástěnných závěsů velkých rozměrů, zhotovovaných křesťanskými Kopty v Egyptě zejména v 5. – 6. století, dnes zachovaných většinou bohužel jen ve fragmentech. Byly tkány ze lnu, vlny i hedvábí gobelínovou technikou, tzn. provlékáním barevných vláken nebarevnou osnovou. Na stěnách chrámů nahrazovaly nástěnnou malbu (Apokalypsa v Angers, kolem 1380). S obdobím renesance se přesouvají do interiérů královských a šlechtických hradů a později zámků a jejich výroba z klášterních dílen do textilních manufaktur, kde byly vytkávány podle kartonů významných umělců. Zatímco v Itálii se výroba příliš nerozvinula, předčila Francii (Arese) nizozemská města, která se v 16. století stala největším producentem drahých nástěnných koberců (Brusel). Ludvík XIV. proto založil na místě dílen středověkých barvířů látek, rodiny Gobelinů (1662) státní manufakturu i pro další umělecká řemesla a nástěnné koberce se proto také nazývají gobelíny. Byly tkány v sériích, tvořících námětový celek mytologických, biblických, historických i žánrových námětů, uplatňujících se ve střední části nazývané zrcadlo, později obklopené orámováním (bordurou). Kromě erbovních gobelínů byly charakteristické také motivy s převahou krajiny se zelenou vegetací (tzv. verdury). Gobelíny byly také zavěšovány v době bitev ve stanech, aby připomínaly panovníkům nebo šlechtickým bojovníkům domov. Koncem 18. století vyšly gobelíny z módy nahrazeny tapetami. K jejich obnově došlo až od počátku minulého století. V roce 1895 zakládá Jakub Schlattauer první gobelínovou manufakturu na našem území ve Valašském Meziříčí. Profesorka pražské uměleckoprůmyslové školy Marie Teinitzerová vybudovala své gobelínové dílny v Jindřichově Hradci. Podle kartonů Františka Kysely vytvořila sérii Řemesla, vysoce oceněnou na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925. Po druhé světové válce se mezi evropskými zeměmi výrazně uplatnilo Československo. Kromě tvůrců kartonů – řady významných malířů se gobelínové tvorbě věnoval profesor Antonín Kybal. V šedesátých letech 20. století u nás vznikly nové netkané technologie moderní tapisérie: art protis, spočívající v nanášení různých vlákenných a textilních motivů zpevněných prošitím a aradekor, upravující textilní rouno pomocí stroje arachné. Tyto nové technologie přispěly k dalšímu rozvoji moderní tapisérie jako součástí výtvarného umění.
Učební obor tkadlec neexistuje. Teoretické základy získá zájemce na VOŠ textilních řemesel a SOŠ textilních řemesel v Praze (www.textilniskola.cz). Odborné kurzy poskytuje Dům gobelínů v Jindřichově Hradci (www.dumgobelinu.cz). Naše země patří k nejvýznamnějším co do sbírek historických gobelínů, a to jak v muzeích (www.upm.cz), tak i šlechtických sbírkách v Českém Krumlově (www.zamek-ceskykrumlov.cz), Hluboké nad Vltavou (www.zamek-hluboka.cz), Náchodě (www.zamek-nachod.cz) a Náměšti nad Oslavou (www.zamek-namest.cz).
Umělecké cizelérství
Umělecké cizelérství se zabývá jednak úpravami povrchu uměleckého výrobku, ať už jde o retuš zejména bronzového odlitku v sochařství, medailérství a mincovnictví, jinak zhotovením jemné reliéfní výzdoby předmětu z tenkého kovového plechu. Ve středověku se uplatnilo např. na výzdobě tzv. Svatováclavské přilby (Gottland, kolem 1000). V 16. století pomáhá při reliéfní výzdobě turnajové zbroje zhotovované platnéři. Cizeléři spolupracují také při odlévání rozměrných bronzových plastik při úpravě jednotlivých odlitých částí a scelení povrchu finálního díla. Při odstraňování švů, vzniklých při spojování jednotlivých dílů, se používají odsekávání a broušení pomocí pilníků a rydel, provádějí také leštění, případně patinování povrchu. Cizelér spolupracoval s kovotepcem i při povrchové úpravě pasířských prací. Druhým, mnohem náročnějším úkolem je tvorba jemného reliéfu za studena na předmětech z tenkého plechu. Používají se jemná cizelovací kladívka, punce (tlouky) a rydla. Při tepání povrchu dutého předmětu se musí vnitřek vyplnit speciálně připraveným tepacím tmelem, u vyšších předmětů se navíc vlepí tmelem vyztužovací ocelová tyč. Někdy se používal při tepání kožený sáček naplněný pískem. Tmel a kožený sáček tlumí údery kladívka, aby nedošlo k narušení materiálu a tvaru. Další fází je hlazení a leštění. Provádělo se broušením a hladícími kladívky, která zarovnávají nerovnosti povrchu. K leštění se užívalo speciálních leštících kladívek a u uměleckých předmětů punců na tmelené podložce. Některé fáze dnes provádějí speciální stroje.
Samostatný učební obor umělecký cizelér neexistuje. O technologii se zmiňuje obor umělecké zpracování kovů na některých uměleckoprůmyslových a odborných školách v souvislosti s kovolijectvím. S jemnou cizelérskou prací se setkáváme v platnéřských dílech na památkových objektech, zejména v estenské zbrojnici na Konopišti (www.zamek-konopiste.cz), nenápadná je však na všech bronzových sochařských dílech i pamětních deskách, kde se připomíná jen autorství sochaře. V katalogu v NSK je uveden v odvětví Umělecká řemesla pod oborem umělecký cizelér a v NSK ve směru Umění a užité umění v povolání umělecký kovolijec a cizelér pro plnou kvalifikaci.
Umělecké čalounictví
Umělecké čalounictví vzniká jako samostatné řemeslo a umělecké řemeslo v Evropě od období renesance, v českých zemích až v 19. století. Zabývá se především čalouněním nábytku a dekorací součástí interiéru. Na rozdíl od vyspělých zemí se u nás zachovalo jen tzv. ploché čalounění na kancelářském nábytku v Ludvíkově křídle na Pražském hradě z počátku 17. století, ale ještě koncem 18. století neměl nábytek z domácích dílen ani ve šlechtických interiérech tzv. čalounění na kostru, charakteristické pro pohodlný rokokový a klasicistní nábytek k sezení a odpočinku z ciziny. Nábytek tohoto typu se u nás rozšířil až od doby biedermeieru. Tehdy se ustupuje od zmíněného čalounění na kostru a začínají se užívat odnímatelné čalouněné polštáře vyplněné kapokem zejména na pohovkách a lůžkách. Klasické postupy čalounické práce se zachovaly až do první poloviny 20. století. Koncem minulého století dochází k výrobě celočalouněného nábytku s pomocí strojů a nových materiálů, která je aktuální dodnes a patří k důležitým oblastem designu. Nové materiály (např. molitan) se však nemohou použít na historickém slohovém nábytku, kde čalounění svým tvarováním přispívalo k celkovému estetickému vzhledu individuálního nábytkového kusu, garnitury nebo celého interiéru. Základní a klasickou metodou u historického nábytku je čalounění na kostru, které se skládá z pérovací konstrukce, vytvořené z pružin zejména ocelového drátu, jež se obtahovaly hrubým jutovým plátnem, obalujícím pružinovou konstrukci. Následuje výplň z tzv. mořské trávy nebo koudele, hrubě formovaná do podoby sedáku a lenochu. Ta se uzavírala tzv. formovacím plátnem, které se prošívalo do žádaného tvaru. Bylo upevněno obtažením bavlněným plátnem, tzv. molinem, spodní plocha nábytkového kusu byla překryta tzv. začišťovacím plátnem a zajištěna popruhy. Tvarované čalounění nebo později snímatelné polštáře byly potaženy vlastním čalounem, potahovou vzorovanou látkou, gobelínem nebo usní. Látkové potahy byly někdy ve spodu nařasené a opatřené střapci, zejména v období historismu. Čalounění bylo tehdy prošíváno s potahem do čtverců nebo kosočtverců na kovový čalounický knoflík, pokrytý potahovým materiálem. Hřebíčky, zachycující látkový potah na kostru, byly překryty různými druhy lemovek, tzv. portou. Kožené potahy, zvláště z období novorenesance, se ke kostře přibíjely čalouněnými mosaznými hřebíčky s ozdobnou hlavou (cvoky nebo cvočky) a to při výše zmíněném způsobu i v případě plochého čalounění. K práci se užívalo různých jehel a čalounických kladívek. V současnosti to není jenom nábytek, ale i další součásti interiéru, např. čalounění dveří, ale i jeho výzdoba, např. upevnění tapet aj.
Nejvýznamnější školou, kde se věnují čalounění historického a slohového nábytku a jeho restaurování je Střední odborné učiliště nábytkářské a odborná škola, s.r.o. v Liberci (www.skolakaterinky.cz) Dále pak Střední škola a vyšší odborná škola umělecká a řemeslná Praha (www.ssuar.cz), Cech čalouníků a dekoratérů Brno (www.cech-cal.eu). S čalouněným historickým nábytkem se můžeme setkat na mnohých památkových objektech a v muzeích, avšak teprve v posledních desetiletích se objevuje snaha o užití slohově a dobově odpovídajících nebo uchování původních potahů čalounění restaurátory textilií. V katalogu NSP je zařazen v odvětví Umělecká řemesla pod oborem umělecký čalouník a dekoratér, ale v NSK ve směru Umění a užité umění není uveden.
Umělecké kamenictví
Umělecké kamenictví je jeden z nejstarších oborů spojený se stavbou už od starověku. Využívá většinou hornin, které se v dané oblasti vyskytují; u nás je to především pískovec. Surovina i základní materiál se dobýval v povrchových lomech nejprve lámáním pomocí navrtaných děr rozšiřovaných klíny zasekávanými těžkými palicemi a kladivy, od druhé poloviny 19. století pomocí černého střelného prachu a dynamitu. Ve středověku vedle opracování stavebních kvádrů vytvářeli kameníci architektonické články (žebra, svorníky kleneb, kružby, portály) a po získání základních dovedností s opracováním kamenného bloku ve stavební huti pomocí palic, kladiv, dlát a vrtáků nejnadanější vykročili k tvorbě kamenosochařských děl. V období baroka se stali kameníci pomocníky ve velké architektonické a sochařské éře. V Hořicích, v jejichž okolí byly velké zásoby kamene, byla v roce 1884 založena odborná škola sochařsko-kamenická, nejproslulejší v tehdejším Rakousko-Uhersku, z níž vyšla celá řad nejvýznamnějších sochařů minulého století. Její absolventi-kameníci se podíleli na významných církevních i veřejných budovách, hřbitovech, pomnících sklonku historismu a secese, a to nejen v Praze, ale i dalších městech. Po první světové válce však začala namáhavou a náročnou dekorativní práci nahrazovat strojová výroba. Desky nařezané z bloků pomocí katrů byly leštěny a vytvářely do současnosti obklady fasád i schody a podlahy v interiérech z nejrůznějších druhů kamene. Jejich volbu i design určoval architekt, který jako např. Adolf Loos využil barvy a přírodní struktury kamene jako estetického prvku. Kamenické řemeslo tak vystřídal moderní design.
Nejvýznamnějším učilištěm zůstává pro obor SOŠ kamenicko-sochařská v Hořicích (www.spsks.cz).
Umělecké kašérství
Umělecké kašérství je novodobé umělecké řemeslo, které bylo původně odnoží štukatérství a sloužilo k napodobení vzhledu nejrůznějších i přírodních materiálů a jejich užití (např. již v sala terrenách období baroka). V současnosti imituje architektonické prvky, historické a další předměty z pomíjivých levných materiálů pro divadelní scénu s historickými náměty nebo rekvizity zejména pro historický film. Provádí se podle požadavků a návrhů scénografa na divadle nebo architekta či výtvarníka ve filmové produkci. Materiálem je lepenka pro napodobované stavební konstrukce, ale zejména lehké štuko zhotovené z papíroviny, případně sádry odlévané do forem a dále podle potřeby patinované pomocí laků nejrůznějšího složení a dalších přírodních látek. Lze tak imitovat terakotu, porcelán nebo slonovou kost, různé druhy bronzu ale i dřeva s užitím i klasického fládrování a použít také různé druhy polychromie, protože jejím podkladem je sádra.
V současné době lze využít zejména učebního oboru štukatér, vyučovaného jedině na SOŠ uměleckořemeslné v Praze (www.umeleckoremeslna.cz).
Umělecká keramika
Umělecká keramika je nejstarším uměleckořemeslným oborem, který začínal také u nás už od 5. tisícíletí př. n. l. V neolitu, kdy se keramika, nejčastěji zachovaný materiál, svým tvarem a výzdobou stala charakteristickým znakem archeologických kultur a tím i jednotlivých pravěkých etnik na našem území. Od prvopočátku se setkáváme vedle čistě užitkových s nádobami s tenkým střepem elegantních tvarů i s různými druhy plošné výzdoby. Hrnčina tvarovaná z volné ruky byla nejprve ryta (lineární-volutová keramika), malovaná hlinkami (moravská kultura s malovanou keramikou) nebo inkrustována (tzv. zvoncové poháry). Později se stala dílem hrnčířů a vypalovala se za nízkých teplot v primitivních nízkých píckách. S reliéfní výzdobou se setkáváme až ve vrcholném středověku na dlaždicích a kamnových kachlích, které vyráběli kamnáři. V Lošticích a Brně vytáčeli hrnčíři již na rychlootáčivém kruhu exportované hrubozrné číše z tvrdé kameniny, které však postrádaly reliéfní výzdobu okázalejší porýnské a později i jiné barevné kameniny s průhlednou solnou glazurou z německých zemí. V období rané renesance se vlivem italských majolikářů z Budína setkáváme v Kutné Hoře s prvními pokusy o dokonalejší keramiku, kterou začali vyrábět na Moravě novokřtěnští toufaři. Habánská fajáns, jak dokládají archeologické nálezy, se vyráběla dříve než nejstarší zachovaný a datovaný džbánek (1593). Soubory si objednávali nejpřednější šlechtické rody místo dovážené drahé italské majoliky. Fajáns byla opatřena ve střepu křemičito ciničito-olovnatou glazurou, malovaná několika barvami vysokého žáru a vypalovaná za vysokých teplot 950-1100°C. Zatímco se v 18. století rozvinula výroba fajánse v manufaktuře podporované vídeňským dvorem v Holíči na Slovensku, rozšířila se v českých zemích postupně výroba lidových džbánkařů, která přetrvala až do poloviny 19. století. Expanze levného anglického zboží z měkké kameniny vedla také u nás koncem 18. století k zakládání továren (Bystřice pod Hostýnem, Hranice na Moravě, Praha, Týnec nad Sázavou, aj.). Vyráběla se z jemně plavené světlé hlíny a byla opatřena průhlednou a lesklou olovnatou glazurou. Po vzoru porcelánu byla malována tzv. muflovými barvami nízkého žáru široké barevné škály (při třetím výpalu za teploty kolem 650°C) nebo zdobena měditiskem. V 1. polovině následujícího století se stala nejužívanější hmotou pro nádobí nejen ve šlechtických, ale zejména měšťanských a později i selských domácnostech. Levné zboží, nakupované ve venkovských městech, postupně nahrazovalo lidovou fajáns. Anglické kamenině se vyrovnala šlechtická manufaktura ve Vranově nad Dyjí, jež vyráběla s úspěchem i náročné nádobí z probarvené hmoty zdobené bílým reliéfem, tzv. jasperware. S objevením kvalitního kaolinu v západních Čechách začaly na Karlovarsku vznikat nejstarší porcelánky (Slavkov 1792, Klášterec nad Ohří 1793, Březová 1803, Loket 1815), které svými výrobky v 1. polovině 19. století nejen konkurovaly, ale někdy dokonce předčily vídeňskou i míšeňskou manufakturu. Vedle nádobí se vyráběla zejména v Praze a Klášterci nad Ohří plastika, navrhovaná modelérem, pražským sochařem Ernestem Poppem, odlévaná do forem a malovaná. Ve druhé polovině téhož a v minulém století vznikala celá řada dalších továren a porcelán nových tvarů a dekorů se stal po sklu donedávna nejvýznamnějším umělecko-průmyslovým oborem vůbec. Funkcionalistické soubory pro běžné užití Ladislava Sutnara, na rozdíl od reprezentativních servisů, umožňovaly nahradit kteroukoli rozbitou nádobu. Dnes je, bohužel, porcelánová výroba v útlumu. Přesto však patří umělecká keramika k nejrozšířenějším oborům umělecké výroby a v minulém století vynikla řada významných osobností v designu i autorské tvorbě.
Ve sbírkách našich muzeí se setkáme s kolekcemi evropské i domácí keramiky od starověku po současnost. Nejvýznamnější sbírku pravěké, antické, zejména řecké, mimoevropské i domácí lidové keramiky vlastní Národní muzeum v Praze (www.nm.cz). Nejrozsáhlejší kolekci evropské majoliky a fajánse, habánské fajánse, tvrdé a měkké kameniny uchovává Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze; vlastní také nejkompletnější sbírku evropského, ale zejména českého porcelánu, vystavenou v expozici na zámku v Klášterci nad Ohří (www.upm.cz). Druhou nejvýznamnější sbírku keramiky najdeme v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně (https://moravska-galerie.cz). Druhou největší sbírku českého porcelánu vlastní Západočeské muzeum v Plzni (www.zcm.cz). Pozoruhodnou sbírku domácí i evropské secesní keramiky uchovává Krajské muzeum v Teplicích (www.muzeum-teplice.cz). Významnou sbírku světové i domácí moderní keramiky ze sympózií vlastní Muzeum keramiky v Bechyni, které je pobočkou Alšovy jihočeské galerie (www.ajg.cz). Z řady uměleckoprůmyslových škol, které se v oblastech výroby věnovaly výchově dorostu pro výrobu keramiky, se zachovala dodnes zejména SUPŠ v Bechyni (www.supsbechyne.cz) a SUPŠ keramická a sklářská v Karlových Varech (www.supskv.cz). Obory umělecký keramik nebo design keramiky a porcelánu či výrobce a dekoratér keramiky se učí na řadě škol a učilišť v Praze i v krajích, SOŠ uměleckořemeslné v Praze (www.umeleckoremeslna.cz). Dodnes existuje řemeslo modelář (správně modelér) keramiky i malíř porcelánu. V katalogu NSP najdeme v odborném směru Umělecká řemesla povolání umělecký keramik, v odborném směru Sklářská, keramická výroba povolání keramik (s dalšími obory technického rázu, např. glazovač keramiky, točíř keramiky, výrobce sádrových forem, aj.). Není uveden malíř porcelánu. V NSK pod oborem Umění a užité umění není uveden ani jeden keramický obor.
Umělecké knihařství
Umělecké knihařství je dávné umělecké řemeslo, začínající v 1. tisíciletí n. l. v období křesťanské antiky, kdy svitkovou knihu nahradil vázaný kodex. Iluminované rukopisy užívaly nejdříve pergamenu, pak zejména pro tištěnou knihu levnějšího ručního, později průmyslového papíru. Nejprve se sešily upravené archy na tzv. vazy. Vazba až do 18. století v jádře dřevěná se spojila tzv. kapitálky (koženými pásky, omotanými koženými proužky, šňůrami a pevnými nitěmi), které uchytily na koncích ve výřezech přední a zadní desku, potaženou kůží, pergamenem nebo látkou. Pak se připojil a upevnil hřbet, na němž byly patrné vazy. Nerovné papírové okraje byly upraveny ořízkou, provedenou nožem nebo hoblíkem, od renesance nejen zlacenou, ale zdobenou rytím a malbou. Od 19. století se zhotovovaly tzv. nakladatelské vazby z lepenky, v současné době prováděny strojově. Příklady nejstarších vazeb iluminovaných rukopisů podle byzantských vzorů se zlacenými stříbrnými plotnami a rámečky se vsazenými kamejemi, řezbovanými slonovinovými a emailovými destičkami, drahými kameny a perlami, na nichž pracovali zlatníci a klenotníci, byly vystavovány na oltářích a dnes jsou chloubou zahraničních muzeí a knihoven. U nás jako vzácný příklad je evangeliář ze Svatovítské kapitulní knihovny na Pražském hradě (do gotického orámování je vložena upravená destička z konzulárního dyptichu-umění z 5. století). Většina gotických a renesančních vazeb i domácího původu je však provedena z kůže technikou náročné řezby, puncování, později mechanického slepotisku z předem řezaných ploten nebo destiček či válečků zvaných roly. Vazby byly chráněny kováním: uprostřed puklou, na rozích nárožnice a zajištěny sponami. Useň zdobená slepotiskem, někdy oživeným polychromií a zlacením, byla u nás charakteristická pro prvotisky i staré tisky, ale užívá se v uměleckých vazbách dodnes. Většinou šlo o ornamentální kompozice, někdy oživené nápisy a supralibros (vlastnickou značkou většinou na přední desce vazby). U vzácných bohoslužebných knih baroka a rokoka se znovu uplatnily zlatnické a klenotnické práce z tepaného a prořezávaného zlaceného stříbra i krumplované výšivky s užitím granátů a perel. Od 19. století navrhovali vazby ve stylu historismu, secese a art deco významní umělci, např. Josef Mánes, Zdenka Braunerová, František Kysela, V. H. Brunner a žáci pražské uměleckoprůmyslové školy. Ruční umělecké vazby bibliofilských tisků se udržely až do současnosti, kdy vynikla celá řada výtvarníků a uměleckých řemeslníků. Vzácné knižní vazby jsou uloženy ve významných historických knihovnách (Kapitulní knihovna na Pražském hradě, Národní knihovna ČR a Strahovská knihovna a Knihovna Národního muzea v Praze, aj.) Pozoruhodné muzeum knihy ve Žďáru nad Sázavou bylo zrušeno 2015. Muzeum knižní vazby je v Městské knihovně v Lokti (www.mkloket.cz). Uměleckou knižní vazbu u nás nelze studovat; učební obor knihař (pro současný polygrafický průmysl) je nyní pouze na SOŠ mediální grafiky a polygrafie v Rumburku (www.sosmgp.cz). S klasickým knihařským řemeslem je možné se také seznámit v Knihařské dílně Jendy Rajmana v Rožďalovicích (www.rajman.cz). V katalogu NSP odborném směru je jen povolání průmyslový knihař, v SNK najdeme jen kvalifikace pro polygrafický průmysl (knihař na automatických knihařských linkách a knihař na knihařských strojích).
Umělecké kovářství a zámečnictví
Umělecké kovářství a zámečnictví je jedno z nejstarších a nejrozšířenějších uměleckých řemesel. Zabývá se zhodnocením železa dodávaného hamerníky v podobě tyčí, hřiven nebo prutů a plátů. Po rozžhavení materiálu ve výhni jej kovář pomocí kladiva propracovává na kovadlině kováním, které dodává s použitím značné fyzické síly materiálu potřebný základní i konečný tvar, upravovaný pomocí různých do kovadliny vkládaných nástrojů. K manipulaci a držení díla během práce se kvůli jeho teplotě používá různých druhů kleští. V ranném středověku se od běžných kovářů, zpracovávajících kov zejména pro chod hospodářství (podkovy pro koně, zemědělské a jiné nářadí, funkční části hrubého nábytku, dveří aj.)postupně díky specializaci oddělili mečíři a ve vrcholném středověku platnéři, později také puškaři a pasíři. Na zbraně, zejména meče, se používala vybraná ocel s vyšším obsahem uhlíku, která byla na tento produkt svařována v ohni z několika vrstev často skládaných do estetického vzoru, který na povrchu tvořil zajímavý dekor. Zde mluvíme o tzv. nepravém, neboli svářkovém damašku, který se svojí kvalitou tomu pravému alespoň přibližoval. K tomuto se přistoupilo poté, co Evropa technologicky nezvládla zpracovat importovaný materiál v podobě hřiven, který se z Asie přes obchodní centrum v Damašku do Evropy dostával. Odtud název damascénský. Rytířská elita během křížových výprav do Svaté země se s tímto produktem setkala a projevila o něj zájem. Obchodníci na poptávku reagovali, ale zapomněli s materiálem dodat i to tzv. know how – jak na to, což bylo tajemstvím asijských výrobců. Proto se Evropa uchýlila k „náhražce“ v podobě svářkového damašku. Rozdíl spočívá ve skutečnosti, že evropský svářkový (neboli nepravý) damašek byl stále ocelí svářkovou, ale pravý damašek z Asie ocelí plávkovou ( viz Plainer – Staré evropské kovářství). Jemnou práci, vykonávanou do finální podoby také za studena, především bohatě zdobené zámky (ke dveřím, nábytku i palným zbraním) a mříže pak zhotovovali už od doby Karla IV. zámečníci (např. v kapli sv. Kříže na Karlštejně, pastofórium v podobě věže ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta). Základní materiál, příbuzné způsoby zpracování i náročné úkoly pro architekturu vedly v cechovních organizacích ke spojení dříve samostatných řemesel. Umělečtí kováři a zámečníci používali na rozdíl od běžných venkovských kovářů a podkovářů poměrně složitých technik, např. plátování vrat a dveří s ozdobnými hřeby, prosekávání a torzování, provlékání prutů, vytepávání květů a jiných motivů, zlacení v ohni, polychromie u mříží, rytí, taušování, leptání, nielování, využívané především při zdobení zámkových desek, zbraní a plátové zbroje v období renesance a baroka. V tzv. perspektiních mřížích dokázali vytvořit po vzoru architektury iluzi prostoru. Historickou éru oboru uzavírá období historismu a secese. Základní nástroje řemeslníků se dodnes uplatňují v původní formě a postupy zůstávají tradiční. Někteří změnili druhy výhní, využívají místo dřevěného a černého uhlí plyn a elektřiny. Při zhotovování nových prací se využívá často moderních způsobů svařování, protože zjednodušuje některé postupy. V zásadě je však rukodělná práce nezastupitelná. V minulém století začali kováři vytvářet i sochařské práce (např. Alfred Habermann, Jan Nušl, Karel Bureš aj.), což dokládá sbližování tradičního řemesla s oblastí výtvarného umění.
S památkami uměleckého kovářství a zámečnictví se můžeme setkat v exteriérech i interiérech četných zámků a kostelů, kde dnes přibývají nové umělecké práce pro zabezpečení objektů. Velké sbírky má především Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Západočeské muzeum v Plzni, ale i četná regionální vlastivědná muzea. Jsou zpřístupněny také některé hamry na přípravu materiálu, např. V Dobřívi www.zcm.cz), Buškův hamr u Trhových Svin (www.buskuv-hamr.cz) nebo barokní kovárna v Těšanech (www.technicalmuseum.cz). Obor umělecký kovář a zámečník se vyučuje zejména na SOŠ uměleckořemeslné v Praze (www.umeleckoremeslna.cz) a na SUPŠ v Turnově (www.sups.info), kde je v programu i restaurování. Možnost studia je i na Střední řemeslné škole v Jaroměři (https://ssrjaromer.cz), Střední škole uměleckých řemesel www.ssremesel-brno.cz. Tento obor má však v programu celá řada státních i soukromých škol a učilišť ve většině krajů ČR. V katalogu NSP najdeme v odborném směru Umělecká řemesla povolání umělecký kovář, umělecký zámečník a umělecký kovář a zámečník. Pod oborem kvalifikace v NSK obory umělecký kovář a umělecký zámečník jako jeden obor s možností úplné profesní kvalifikace.
Umělecké kovolijectví
Umělecké kovolijectví patří k nejstarším a v minulosti nerozšířenějším uměleckým řemeslům. Zabývá se odléváním nejrůznějších druhů kovů, zejména však barevných i šedé litiny a zhotovuje nejrůznější druhy předmětů i uměleckých děl. Nevelké předměty z drahých kovů, zejména stříbra, odlévali sami zlatníci. Kovolijci však byli schopni odlévat do kadlubů (forem) z nejrůznějších kovových materiálů předměty různých velikostí. Podle nich a druhů výrobků vznikala samostatná řemesla: konváři (cínaři), zvonaři, puškaři (k odlévání různých druhů palných zbraní). Proto mohl kovolijec zároveň působit i v postupně vznikajících specializacích (ve středověku bylo centrum různých kovolijců v Týnském dvoře na Starém Městě pražském). Přestože kovolijec pomáhal v odlévání velkých zlatnických prací, vzniklých ve spolupráci se sochaři (např. náhrobek sv. Jana Nepomuckého v chrámu sv. Víta), zastoupil v novověku puškaře při výrobě hlavní děl, ale i další specialisty při odlévání kašen i zvonů. Liteckou prací se v minulosti zabývali také mosazníci, zhotovující lité přezky na střevíce, kování knih a nábytku, moždíře a jiné druhy předmětů. V 19. století odléval z umělecké litiny různé předměty od drobných šperků podle návrhu zlatníků, kamen až po součásti architektury lázeňských kolonád a nádražních hal. Dodnes realizuje kovolijec rozměrné plastiky sochařů z bronzu. Velmi složitým procesem byla příprava formy, a to zejména u monumentálních prací. Odlévání se vyvíjelo už od pravěku. Bronzové zbraně a šperky se odlévaly nejprve na ztracený vosk, z něhož byl zhotoven model. Po zaformování do hliněného obalu byl vlit žhavý kov, který zaujal místo vytaveného vosku, ale vznikl však jen jediný plný odlitek. Při zhotovování dutých předmětů bylo třeba připravit jádro, které vytvořilo dutinu. Na něj se pak nanesla vrstva s modelovaným reliéfem z vosku nebo jiného poddajného materiálu, odpovídající tloušťce budoucího odlitku. Na takovýto model s jádrem byla nanesena forma s výtokovými a vzdušnicovými otvory, do níž se otiskl tvar budoucího kovového předmětu. Během odlévání zaplnil kov při odtékání vrstvy modelu místo mezi jádrem a formou. Po odlití byla rozbita (ztracená) forma a odstraněno jádro. V antice se zhotovovaly bronzové plastiky z voskového modelu. Z potřeby odlít několik soch a zhotovení rozměrných děl se přešlo od renesance na dodnes používanou náročnou techniku odlévání z dělené pískové formy s jádrem, která umožní i uchování sádrového modelu a vytvoření více odlitků. Větší plastiky se odlévají z modelu postupně, proto je sádrový model rozřezán na několik částí, aby bylo možné zhotovit tzv. klínové formy. Po odlití se jednotlivé části vyjmou z forem, sestaví do celku a spojí svařováním. Povrch hotového díla upravují cizeléři.
V současné době nelze získat přímo vzdělání v tomto uměleckořemeslném oboru. Základy slévárenství kovů, které se dnes provádí průmyslově, je zahrnuto do technických oborů v hutnických a strojírenských průmyslových školách a hutnických a strojírenských odborných školách (učilištích). Přesto v NSP je v odvětví Umělecká řemesla obor umělecký kovolijec a cizelér a v NSK ve směru Umění a užité umění umělecký kovolijec a cizelér pro plnou kvalifikaci.
Umělecké malířství
Umělecké malířství se začalo objevovat jako řemeslo a nyní umělecké řemeslo až v pozdním středověku, i když iluzívní nástěnná malba byla známa už v antice. V průběhu 15. století se u nás začaly zdobit stěny dřevěného obložení, stropy, ale i nábytek tzv. malbou přes šablonu (tvrdá destička s prořezávaným ornamentem se přikládala na podklad a opakovaný motiv se mechanicky vybarvoval temperou). Náročnější byla pak malba z volné ruky, zdobící záklopové i kazetové stropy, stěny měšťanských domů, ale i pokojů paláců a zámků. Zatímco se malíři v období manýrismu a baroka vyvazovali z cechovních pořádků a začali pracovat jako umělci na smlouvu pro objednavatele z řad světské i duchovní šlechty, cechovní malíři se pak zabývali dekorativními pracemi pro měšťany při výzdobě interiérů, později malbou střeleckých terčů pro společenstva ostrostřelců, apod. Ve výzdobě náročných staveb pomáhali při malbě méně podstatných motivů. Již od 15. století se setkáváme také s malbou architektonické konstrukce (kvadraturou), prohlubující prostor. Tehdy se prováděla také malba na průčelích budov, prováděná v období renesance technikou chiaroscuro, kterou vystřídalo sgrafito, zhotovované štukatéry. S nimi spolupracovali i uměleckořemeslní malíři technikou fresky nebo al secco. Dekorativní malba se uplatnila také zhotovením kulis pro divadlo, z nichž nejstarší a nejpočetnější se zachovaly v zámeckém divadle v Českém Krumlově. Malování pokojů mělo různou úroveň, která mohla, jako v případě Josefa Navrátila, vysoce překračovat nároky pouhé dekorace a ornamentální malby. Uměleckořemeslní malíři pracovali podle navržených šablon a vzorníků. Od počátku až do poloviny minulého století je používána mechanická malba pryžovým válečkem s ornamentálním raportem, nahrazující tapety. Váleček nenahrazuje šablonu a ani ji neumisťuje. Šablonou lze malovat i složité vícebarevné a iluzivní dekory, což válečkem nelze. Je to pouze další technika k uplatnění jednobarevného vzoru, který se opakuje.
V současnosti se uměleckořemeslní malíři uplatňují v dekoraci interiérů památkových objektů podle dobových vzorů, obnově ornamentální malby a sgrafit ve spolupráci se štukatéry a dále na divadelních a filmových dekoracích a rekvizitách do historických filmů a pohádek, kde mohou pracovat i podle vlastního návrhu. Tato činnost je ve filmu někdy nahrazována počítačovou grafikou a programovanou virtuální realitou, což však působí nepřirozeně a snižuje umělecký dojem.
V interiérech lze malby, které představují umělecké řemeslo najít už v baroku či klasicismu a šablonová malba se objevuje již i v gotice. V 18.-20. století se s tímto uměním setkáváme v četných památkových objektech s dekorativními malbami interiérů, ale i v památkových instalacích, pro které byly provedeny na místě nezachovaných tapet, např. na zámku Sychrov (www.zamek-sychrov.cz), ale i novými, odpovídajícími záměrům dobové instalace nebo muzejní expozice, např. na zámku v Roztokách (www.muzeum-roztoky.cz). Pro představení uměleckého řemesla malířského je dobré zmínit stropy v Národním muzeu, Národním divadle, Uměleckoprůmyslovém muzeu nebo např. výmalba bývalé Živnostenské banky. Jsou to všeobecně známé budovy, ale málokdo si uvědomuje, že vlastně mimo nástěnných obrazů jsou výmalby těchto budov prací řemeslníků. Ke zvládání tohoto uměleckého řemesla je třeba výtvarné průpravy. Významnou školou, připravující na tento obor, je SUPŠ a VOŠ uměleckoprůmyslová v Praze (www.sups.cz). V NSP najdeme v odborném směru Umělecká řemesla povolání umělecký malíř (!), v NSK není kvalifikace uvedena. Současným uměleckým představitelem tohoto řemesla je pan Petr Černý.
Umělecké mozaikářství
Umělecké mozaikářství sahá svými kořeny již do antického Řecka, kde se zhotovovaly podlahy nejprve z barevných oblázků. V období helénismu se začalo místo oblázků užívat štípaných kamenných destiček, tzv. tesserů z barevných mramorů, které byly v Byzanci nahrazeny tessery ze skla pro nástěnnou a klenební mozaiku. Zlaté pozadí vznikalo vložením zlaté fólie do tesserů z bezbarvého skla. V našich zemích byla mozaika (opus musivum-musívní umění) dlouho pouhým importem. Ohlasem skleněných mozaik, které se rozvinuly podle byzantských vzorů, je mozaika Zlaté brány chrámu sv. Víta s motivem Posledního soudu, zhotovená v 70. letech 14. století benátskými mozaikáři po cestě císaře Karla IV. do Benátek. Platí to i o dalším druhu mozaiky z tenkých vrstev drahých kamenů a mramoru. Císař Rudolf II. si z Florencie pozval na Pražský hrad Cosima a Giovanniho Castrucci, specialisty na commesso in pietra dure – florentskou mozaiku; z jejich dílny pocházejí destičky s pohledy na Hrad, od jiných kamenářů pak deska luxusního stolu (v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze). V různých šlechtických kolekcích najdeme florentskou výzdobu luxusního nábytku: destičky zasazené zejména v 17. století do kabinetů a šperkovnic, zhotovovaných v jižním Německu a Nizozemí s motivy ovoce, exotického ptactva a hmyzu. Zrodem domácí mozaikové tvorby, užívající zejména keramických tesserů, je období secese. Prosazovali ji na svých stavbách architekti Osvald Polívka, Antonín Balšánek, Dušan Jurkovič a k návrhům si vybírali významné české umělce Mikoláše Alše a Jana Preisslera. Prvním český mozaikářem byl předčasně zesnulý Viktor Foerster. František Kysela zavedl obor mozaiky na pražské uměleckoprůmyslové škole a spolupracoval s dílnou Marie Foersterové. (Jejím posledním dílem je dle návrhu Josefa Šimáka-ředitele keramické školy v Bechyni hrobka rodiny Straků na Chloumku u Mělníka). Mozaika se stala monumentálním uměním pro výzdobu reprezentativních staveb, jakými byl dokončovaný chrám sv. Víta nebo Památník osvobození na Vítkově v Praze. K jejímu rozvoji přispěla i výroba kvalitních smaltovaných mozaikových tesserů. Po druhé světové válce se mozaika uplatňuje na veřejných stavbách (pražské metro) i výzdobě dalších staveb občanské vybavenosti. Skleněnou mozaiku však nahradila mozaika kamenná. Na přelomu minulého a našeho století měli velký význam pro tvorbu mozaiky Jaroslav Šerých a František Tesař. Nebyly to však jen monumentální práce pro architekturu. Mozaika nachází v současné době coby umělecké řemeslo také významné místo jako doplněk estetického řešení zahrady i obytného interiéru.
Speciální studium mozaikářství u nás neexistuje. Vysokoškolské studium na AVU nebo VŠUP v Praze zejména v oboru sochařství nebo monumentální malby je nutné doplnit speciálním studiem na uměleckých vysokých školách v Itálii, v oboru restaurování zejména v Ravenně. V katalogu NSP najdeme v odborném směru Umělecká řemesla povolání umělecký mozaikář, v NSK není obor umělecký mozaikář uveden, a proto nemá u nás možnost získat profesní kvalifikaci.
Umělecké pasířství
Umělecké pasířství bylo ve středověku spjaté se součástmi a výzdobou luxusního panovnického, šlechtického a patricijského oděvu. Jeho součástí byly skvostné pásy z kovu, usně i látky, známé ze středověkého sochařství, deskové i knižní malby, zdobené kovovými medailony, perlami a drahými kameny (tzv. pás Elišky Rejčky, 2. polovina 15. století, Muzeum východních Čech v Hradci Králové). V Praze dle privilegia Karlova měli být pasíři jen na Novém Městě, ale byli ve všech městech Pražských, kde jich do roku 1419 spočteno 107. Tyto výrobky daly pasířskému řemeslu jméno. S módou zůstává svázán dodnes obor pasíř při výrobě bižutérie. Od období renesance se toto umělecké řemeslo rozšířilo na další druhy výrobků a přešlo výhradně ke kovovému materiálu a postupně převzalo činnost jiných zaniklých řemesel svícnaři, lucernáři a splynulo s kovotepectvím a jeho uměleckou odnoží – měditepectvím. Z hlediska technik má mnoho společného s uměleckým zámečnictvím v prosekávání kovu a s cizelérstvím v povrchové úpravě a tepané a ryté výzdobě předmětů. Materiálem a druhem zboží je příbuzné s kovotlačitelstvím, které se však liší způsobem výroby. Od jiných oborů postupně přejali pasíři výrobu svítidel, lamp, náročnějších svícnů a lustrů. Důležitou součástí řemesla je jednotlivé části předmětu nejen zhotovit, ale sesazovat a spojovat („pasovat“) dohromady v jeden celek. V současnosti je zhotovování replik historických svítidel i opravy a doplňování (restaurování) historických osvětlovacích těles jedním z hlavních předmětů činnosti oboru. Pasíři dnešních dnů v obecné rovině zpracovávají barevné kovy (měď, mosaz, tombak, zinek…) a vyrábějí různé uměleckořemeslné artefakty jako doplňky interiérů a exteriérů architektury s částečným zaměřením na osvětlovací tělesa. V severních Čechách, v kraji bižuterie, zůstali pasíři mnohem blíže své původní výrobní činnosti. Dnes se jim říká „bižuterní pasíři“.
Učební obor umělecký pasíř je v současnosti většinou spojován s oborem umělecký kovář a zámečník, s nímž má mnoho společných rysů. Vyučuje se na četných uměleckoprůmyslových školách a učilištích ve většině krajů ČR i v Praze, např. na SOŠ uměleckořemeslné (www.umeleckoremeslna.cz). Historické kovové lustry elektrifikované za účasti pasířů najdeme v mnoha památkových objektech. Četné repliky, zejména lustrů holandského typu nebo historizující lucerny se objevují v muzejních expozicích a památkových instalacích, vznikajících také v nově zpřístupněných restituovaných hradech, zámcích či vilách. V NSP najdeme v odborném směru Umělecká řemesla povolání umělecký pasíř, v NSK obor umělecký pasíř s možností profesní kvalifikace.
Umělecké pozlacovačství
Umělecké pozlacovačství patří k nejstarším uměleckým řemeslům. Užívalo se v Egyptě v období Nové říše při povrchové úpravě sarkofágů faraonů a nábytku, v antickém sochařství při technice tzv. chrysoelefantiny (kombinace zlacení povrchu šatu s řezbovanými tělovými částmi ze slonoviny). Od středověku se pozlacovaly nejen dřevěné sochy, reliéfy a skříně křídlových oltářů, ale také štuk a klenba (kaple sv. Kateřiny a sv. Kříže na Karlštejně), ale i v pozdější době štuková výzdoba interiérů. Pozlacování dřevořezeb (zejména od 17. do 19. století v baroku, rokoku i historismu) souviselo s polychromií, kterou prováděli dnes již neexistující štafíři, znalí také pozlacování. V současnosti se udrželo toto umělecké řemeslo při výrobě obrazových, méně pak zrcadlových rámů nebo zlacení nápisů, především na kameni. Hlavní využití řemesla v současnosti je převážně v oblasti obnovy a restaurování památek a muzejních sbírkových předmětů. Úkolem pozlacování bylo zušlechťovat povrch předmětů z levnějších materiálů. Při náročné, výhradně rukodělné práci se tradičně užívá přírodních látek. Bylo to především zlacení předmětů ze dřeva v interiéru, prováděné „na studeno“ s velmi náročnou přípravou podkladů z boloňské křídy a klihu z kožek zajíců a králíků. Dřevěné předměty se již tradičně zlatí na křídový podklad a poliment (bolus-jemně upravenou hlinku s oxidy např. železa) Plátkové zlato připravují zlatotepci z různě karátového kvádříku zlata (např. 14, 18, 23 dukátového a 24 ryzího zlata) kde kladivem mezi koženými deskami vytepají plátek z něhož vyříznou 4 plátky 8 x 8 cm a následně postupně vloží do knížky o počtu 25 plátků. Pozlacovač plátek zlata nožem přenese na polštář, ukrojí potřebnou část plátku a přenese štětcem z veverčího ocásku na předmět navlhčený ředěnou kořalkou a následně po zaschnutí vyleští achátem. V 19. stol. měšťanský stav zbohatl a trh se přizpůsobil poptávce. Zlatotepci se přizpůsobili levnějšími kovy a začali vyrábět plátky hliníku, metálu (slitina zinku, mědi a bronzu), polierbronz a waschgold. Waschgold je technika leštěného stříbra na poliment a izolované barevnými šelakovými lazurami, který se výrazně používal již v rokoku. Své uplatnění našel i v 19. a 20. stol. Při restaurování se opravuje ve spolupráci se sochaři a malíři-restaurátory polychromii na dřevěných sochách, církevním mobiliáři i výzdobě interiérů, které provádělo již zaniklé štafírství.
Učební obor umělecký pozlacovač se vyučuje pouze na SOŠ uměleckořemeslné v Praze (www.umeleckoremeslna.cz). Od roku 1997 působí v rámci sdružení Rudolfinea profesní sekce pozlacovačů. S památkami se (podobně jako v řezbářství) setkáváme v mobiliáři kostelů (zejména sochách a oltářích), v muzeích a interiérech a mobiliáři zámků a veřejných budov (např. divadel). Pozoruhodné jsou také zlacené kočáry: eggenberský na zámku v Českém Krumlově (www.zamek-ceskykrumlov.cz) nebo kočár olomouckých arcibiskupů (https://muo.cz).
V katalogu NSP najdeme v odborném směru Umělecká řemesla dvě povolání: umělecký pozlacovač a pozlacovač rámař, v NSK obor umělecký pozlacovač s možností úplné profesní kvalifikace.
Umělecké rytectví drahokamů
Umělecké rytectví drahokamů je známo už v antice, zejména v Římě. Provádělo se na ryteckém strojku a tento umělecký obor má název glyptika. Hotové dílo označujeme pojmem gema, která je dvojího druhu. Může se provádět na vrstvených neprůhledných drahých kamenech, jakými je onyx nebo sardonyx z čelní strany odrýváním reliéfu, a tak vzniká kamej; rytím do hloubky na rubní straně průhledných kamenů, zejména horského křišťálu se vytváří intaglie. Lomem světla se na čelní straně intaglie jeví reliéf plasticky. Ryje se měděným kolečkem obaleným diamantovým práškem smíšeným s olejem. (Pojem glyptika se používá také při rytí do skla). Jde o velmi náročnou práci, jejíž výsledek se rytci ukáže až hotová, protože zpracovávaná destička drahokamu je ve strojku upevněna z boku a ryje se kolečkem na vřetenu do odvrácené plochy destičky. Vyžaduje proto trpělivost, absolutní soustředění a schopnost představit si postup práce, případně s pomocí kresebného návrhu. Výsledné dílo nedovoluje žádné opravy. Rychlost otáček kolečka je nutné korigovat nožními pedály a hloubku rytiny pouze tlakem ruky. Jde tedy čistě o rukodělnou práci. V našich zemích se ve vrcholném středověku užívalo dovážených antických i byzantských kamejí k výzdobě vzácných relikviářů, křížů, tumby sv. Václava i sakrálních prostor (svorník v kapli sv Kateřiny na Karlštejně). Císař Rudolf II. si zval glyptiky k zhotovení portrétních i dalších kamejí (pro Ottavia Miseroniho dal postavit dílnu v Císařském mlýně v Bubenči). Po čtyřech staletích obnovil na uměleckoprůmyslové škole v Praze obor glyptiky Josef Drahoňovský s četnými žáky a jeho gemy získaly velkou cenu na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži roku 1925 (byly zakoupeny do pařížské Národní knihovny). Do konce minulého a počátku našeho století vytvářel intaglie s portréty význačných osobností Ladislav Havlas a nově pojaté figurální kompozice Jiří Harcuba. Rytí drahokamů se stalo poměrně ojedinělým řemeslem a více se uplatňuje ve skle.
S rytými drahými kameny se setkáváme jen výjimečně v muzeích a chrámových pokladech, jakým je Svatovítský poklad na Pražském hradě (www.hrad.cz). Speciálně se věnuje rytí drahých kamenů v rámci maturitního oboru výtvarné zpracování kovů a drahých kamenů se zaměřením na design a zpracování drahých kamenů na tradiční škole nyní SUPŠ v Turnově (www.sups.info), především teoreticky pak obor zlatník a klenotník na celé řadě uměleckoprůmyslových a odborných škol. V NSP v odborném směru Umělecká řemesla najdeme povolání brusič a rytec drahých kamenů, ale i samostatně rytec drahých kamenů. V NSK je v oboru kvalifikace Umění a užité umění uveden rytec drahých kamenů.
Umělecké rytectví kovů
S rytou výzdobou do poddajnějších materiálů, např. kosti, se i u nás setkáváme již v paleolitu. V kovech se rytina objevuje nejprve v drahých materiálech jako součást zlatnické práce, později i ve slitinách jakými byl bronz a mosaz, ale i ocel. Rytí i řezání do kovu pomocí nejrůznějších kovových rydel a jiných nástrojů je spjato s řadou dalších oborů, a to už od středověku. Prováděli je nejprve zlatníci a bylo to rytí pečetidel (typářů) a pečetních prstenů, ale i nádob a schránek. Rytinou upravovali své výrobky ze železa také kováři a zámečníci. Od období renesance se od zlatníků oddělili specialisté, kteří pak ryli do kovu lůžka (drážky) pro tausování (taušírování-vbíjení drahého kovu) a nielo k výzdobě zbraní a zbroje, dále pak zámkových desek i mechanismu dveřních i nábytkových zámků. Dodnes provádějí rytinu zámků palných zbraní a také rytí obrazů a nápisů do kovových předmětů nejrůznějšího určení. Rytectví kovů je spojeno také s grafikou. Za původce mědirytu je považován Albrecht Dürer, který se vyučil zlatníkem. Při rozšíření ilustrací knih, reprodukční a propagační grafiky (letáky) v období baroka a rokoka se uplatnili rytci, kteří převáděli na grafickou desku malířské dílo. Další významná činnost a specializace rytce začíná v průběhu minulého století při rytí bankovek, výzdoby různých diplomů a zejména poštovních známek, které bylo bravurní ryteckou miniaturou a vyžádalo si specializaci. Velká tradice ryté poštovní známky končí a je nahrazena barvotiskem. Dodnes se udržela umělecká rytina na individuálních zakázkách palných zbraní, ve šperkařství, mincovnictví, medailérství a výzdobě replik zbroje platnéřů a zhotovení rekvizit pro historické divadelní výpravy a filmy.
Umělecký rytec kovů se vyučuje ve formě vyššího vzdělání pro ražbu mincí a medailí na SUPŠ a VOŠ v Jablonci nad Nisou (www.supsavos.cz), oboru umělecký rytec na SOŠ uměleckořemeslné v Praze (www.umeleckoremeslna.cz) a Centru technicko-hospodářské přípravy a Gymnáziu v Praze (www.copag.cz). Pro významné uplatnění umělecké rytiny na loveckých palných zbraních připravuje jediná specializovaná puškařská škola také s uměleckými obory SŠ-Centrum odborné přípravy technické v Uherském Brodě (www.copt.cz), spolupracující s místní Českou zbrojovkou, kde se nachází také Engraving Art Studio. V katalogu NSP najdeme ve směru Umělecká řemesla povolání rytec kovů, v NSK obor umělecký rytec s možností profesní kvalifikace.
Umělecké řezbářství
Umělecké řezbářství je jedno ze starých a dnes již méně rozšířených uměleckých řemesel. Zpracovává různé druhy měkkého, zejména lipového, ale i tvrdého, především ořechového, ale i dubového dřeva. V případě měkkého, smrkového nebo borovicového dřeva jde o tzv. plochou řezbu, někdy zdůrazněnou polychromií. Jde výhradně o ruční práci, užívající především nejrůznějších druhů dlát a dlátek. Lidoví řezbáři však pracovali jen s noži a prováděli tzv. vrubořez. Řemeslo vytváří trojrozměrné plastické předměty odnímáním hmoty z bloku dřeva i reliéfy různého druhu z dřevěné desky. Bylo vždy považováno za řemeslo umělecké, protože od středověku zhotovovalo figurální dřevořezby i reliéfy pro velké křídlové oltáře (řazené jako umělecká díla do oblasti tzv. volného výtvarného umění), ale i výzdobu různých druhů nábytku a součástí interiéru (obložení stěn – deštění či táflování, dveří, kazetových stropů), ale i předmětů nejrůznějšího určení, (např. rámů obrazů a zrcadel, pažeb k pracím puškařů, součásti architektury, aj.). Při úpravě povrchu spolupracoval řezbář se štafířem, který prováděl jeho barevnou úpravu-polychromii a uměleckým pozlacovačem. Uplatnilo se zejména od gotiky po rokoko a znovu v období historismu. Zvláštním druhem je u nás v 17. a 18. století chebská reliéfní intarzie. Profese významně v současnosti vystupuje při restaurování uměleckých děl a předmětů.
Vzhledem k tomu, že sochařské řezbářské práce patří dnes do volného výtvarného umění, setkáme se s nimi jednak na oltářích a mobiliáři v kostelních interiérech, sbírkách muzeí výtvarného umění a památkových objektů. Největší zastoupení najdeme v expozicích Národní galerie v Praze (www.ngprague.cz), Moravské galerie v Brně, Arcidiecézního muzea v Olomouci (https://muo.cz), aj. Obor je možné studovat zejména na těchto školách: Vyšší odborná škola uměleckoprůmyslová a Střední uměleckoprůmyslová škola v Praze 3-Žižkově (www.sups.cz), Střední odborná škola hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové (www. hnn.cz), Střední škola umělecká a řemeslná v Praze (www.ssuar.cz), SOŠ uměleckořemeslná v Praze (www.umeleckoremeslna.cz), Střední škola umění a designu a VOŠ restaurátorská Brno (www.ssudbrno.cz). V katalogu NSP najdeme v odborném směru Umělecká řemesla povolání umělecký řezbář, v NSK není uveden.
Umělecké sklářství
Umělecké sklářství je mnohotvárné odvětví, rozvíjející se už od starověku po objevení skla asi ve 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii a později v Egyptě. Po vynálezu sklářské píšťaly pravděpodobně v Sýrii v 1. století př. n. l. se rozvíjelo se širokým uplatněním až do současnosti. Odlišné možnosti zpracování hlavních druhů skla (sodnovápenatého, draselnovápenatého, a olovnatého křišťálu) a jeho užití i rozvojem hutních a rafinačních (zdobných) technik vznikly skleněná bižutérie, umělecké sklenářství a celá řada samostatných řemesel v rámci jeho výroby i výzdoby po současnost. Dnešní sklářství je zejména technickým oborem (lisované užitkové sklo, skleněná vlákna, obalové sklo, aj.) a je spojeno s průmyslovou hromadnou výrobou i jako součást nejrůznějších průmyslových výrobků. Umělecké sklářství ustupuje poněkud stranou běžné spotřeby, ovlivněné současným designem (stolní sklo, svítidla) a stává se pro svou rukodělnou práci a estetickou kvalitu exkluzívním a jedinečným výrobním odvětvím. Sklářství využívalo v našich zemích v minulosti zejména draselného skla. K vytápění pecí a získávání tavidla – potaše bylo zakládáno zejména v pohraničních hvozdech a oblastech bohatých na lesy už od poloviny 13. století. Kromě dováženého emailem malovaného sodného syrského skla se začalo vyrábět domácí nápojové sklo, které postupně svou kvalitou, rozmanitostí výrobků a exportem (např. elegantní flétnovité číše českého typu) získávalo ohlas i v zahraničí. České sklo renesanční a rudolfinské doby reagovalo na sklo po benátském způsobu až do druhé poloviny 17. století. Tehdy se však začalo (vedle malovaného emailem a později švarclotem) prosazovat řezané (hluboce ryté) sklo, jež se udrželo až do minulého století a v 18. století i znovuobjevené jedinečné sklo dvojstěnné. Světovost si české a slezské sklo získávalo soustavně budovaným dálkovým obchodem. Za evropský porcelán, nedostupný pro širší měšťanské vrstvy, přineslo náhražku v opakním (opálovém-mléčném) skle. Proti levnému britskému olovnatému křišťálu s briliantovým brusem, jež zaplavil koncem 18. století Evropu, nabízely domácí sklárny neprůhledné barevné sklo, napodobující drahokamy (hyalitové a lithyalinové, rubínové či agatinové sklo), dále pak zejména vrstvené probrušované a prorývané sklo biedermeieru a druhého rokoka. Dalším obdobím, kdy české sklo obstálo ve světové konkurenci, bylo zejména irisované secesní sklo, zejména ze sklárny Lötz-Witwe v Klášterském Mlýně na Šumavě. Na tradici pak navazovalo sklo i v 1. polovině 20. století, např. řezané sklo zejména Jaroslava Horejce, Josefa Drahoňovského a jeho žáků, nebo barevné opakní sklo s oroplastikou (rytinou ve zlatě) firmy Moser v Karlových Varech. Nové tendence se objevují v hutně tvarovaném skle z olovnatého křišťálu (leptané a pískované sklo mladé generace) či hladkém funkcionalistickém (i varném) skle navrhovaném Ladislavem Sutnarem a Ludvikou Smrčkovou. Od šedesátých let 20. století pak vzniká u nás autorské (ateliérové) sklo, jehož objekty se stávají uměleckými díly, jež získaly uznání na světových výstavách a patří k předním oborům výtvarného umění. Sklářská huť se od středověku lišila od cechovních dílen většiny uměleckých řemesel a měla charakter manufaktury. Poměrně složitá a rozsáhlá výroba si totiž vyžádala specializovanou dělbu práce a vznikla řada samostatných řemeslných oborů, které se podílely na vzniku výrobku. Některá z těchto řemesel můžeme považovat za umělecká, protože zajišťovala estetický tvar a uměleckou výzdobu výrobku a proto se zachovala dodnes. Je tomu v případě jak replik historického skla, udržujících tradiční techniky, ale i u objektů autorského skla, kde sklář realizuje myšlenku jeho tvůrce. Základní tvar výrobku dodává foukač skla, který tvaruje předmět píšťalou ve formě anebo ji zdobí hutními technikami. Dalšími jsou umělecké obory, které se podílejí na rafinačních technikách, tedy výzdobě skla a v určité míře se dodržely dodnes. Jsou jimi umělecké brusičství skla, dodávající fasetami na hladinářském brusu definitivní tvar nebo podle návrhu složitý vzor linií, hvězdic a jiných dekorů na kuličském brusu. Umělecké malířství skla opatřuje povrch malbou emailem, barvami na sklo, švarclotem, zlatem nebo vysokým smaltem (zvláštními technikami bylo v minulosti irizování a stříbření). Umělecké rytectví skla je velmi podobné uměleckému rytectví drahých kamenů (glyptice) a využívá vlastností skla vzhledem k prostupnosti světla. Matování skla docilují techniky pískování a ledování a zvláštní druh dekoru vzniká leptáním (umělecký leptař skla). Nanášením speciální konsistence a procesem vypalování barevné vrstvy vzniká neprůhledná lazura; tenkého průhledného barevného nádechu se dociluje listrem. Foukačství nad kahanem vyrábělo skleněné figurky, ale zejména perle pro bižutérii a vánoční ozdoby, což pomáhalo k přivýdělku rodinám horalů zejména v zimních měsících.
Historické lidové, zejména stříbřené sklo, najdeme ve většině vlastivědných muzeí s národopisnými sbírkami, obalové sklo pak zejména v Teplicích a Sokolově. Umělecké historické i novodobé sklo uchovávají stará uměleckoprůmyslová muzea. Největší sbírku českého i evropského skla vlastní Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze (www.upm.cz), velké Uměleckoprůmyslové muzeum v Brně (www.moravska-galerie.cz), Severočeské muzeum v Liberci (www.muzeumlb.cz) a zejména specializovaná muzea v Jablonci nad Nisou (www.msb-jablonec.cz), Kamenickém Šenově (www.muzeumskla.cz), Novém Boru www.glassmuseum.eu) Karlových Varech (www.moser-glass.com) a Harrachově (www.sklarnaharrachov.cz). Jedinečná kolekce sklárny Lötz-Witwe Klášterský Mlýn ze soukromé rakouské sbírky byla instalována v Klatovech (www.pask-klatovy.cz). Velmi významné expozice autorského skla najdeme ve Východočeském muzeu v Pardubicích (www.vcm.cz), kolekce z mezinárodních sympózií se nacházejí v Novém Boru v bývalé firmě Ajeto (www.ajetoglass.com) se stala součástí firmy LASVIT, Nový Bor (www.novotnyglass.cz) a v huti František v Sázavě nad Sázavou (www.cestyskla.cz). V NSP v odborném směru Umělecká řemesla je umělecký sklář, dále umělecký leptař skla, v odborném směru Sklářská a keramická výroba je brusič skla, malíř skla, rytec skla a také výrobce vánočních ozdob (všechna ostatní povolání souvisejí již s přípravnými pracemi a zejména průmyslovou výrobou). V NSK pod oborem Umění a užité umění není uveden ani jeden sklářský obor.
Umělecké sklenářství
Umělecké sklenářství je jedno z velmi starých řemesel. Vytváří prosklenou plochu – vitráž, která je výtvarně pojednána. Pracuje s destičkami z plochého skla, probarvenými oxidy kovů a zasazenými po způsobu mozaiky do olověných H profilů. Zpočátku šlo o skleněné výplně oken, později výplní dveří v interiéru, nábytku i jiných předmětů. Zasklívání oken bylo známo již v době římského císařství (větší tabulky z litého čirého skla objevené v Herkuláneu a Pompejích). Velkou dobou vitrají – chrámových oken katedrál bylo 12. a 13. století ve Francii. Zde měly připomínat podle sv. Jana Evangelisty stěny nebeského Jeruzaléma z drahokamů. Probarvená skla, zasazovaná do olověných profilů s detaily postav i architektonických prvků malovaných švarclotem (černou vypalovanou barvou z rozemletého skla plněného oxidy kovů) se zasazovala do ocelových rámů nebo do kamenných kružeb. Vitraj se v našich zemích uchovala jen sporadicky ve fragmentech. Okna hradů i měšťanských domů byla zpočátku jen zčásti prosklena. Do olověných pásků byly zasazované buncny (kruhové terčíky – něco jako roztáčená dna skleněných nádob), později kosodélné a obdélné destičky, oživované malbou. Od 19. století nahrazovaly v oknech vitraje biblické scény malované barvami na sklo. Technika vitraje se rozvinula v oknech víl a veřejných budov v období secese, kdy mohla zdobit i stropy (např. Grandhotel Pupp v Karlových Varech). Tehdy vznikla také technika, vynalezená americkým výtvarníkem Louisem Comfortem Tiffanym. Spojování mědí opáskovaných skleněných dílků barevného skla se provádí pájením cínem. Vytvářely se nejdříve stínidla lamp a později i další drobné dekorativní předměty. K nejvýznamnějším uměleckým sklenářským firmám patří SKLOART manželů Jitky a Richarda Kantových v Lubenci na Lounsku, kteří v zachráněném kostele sv. Jiljí v blízké Libyni vytvořili Muzeum vitráží.
Obor umělecký sklenář se vyučuje na SOŠ uměleckořemeslné v Praze (www.umeleckoremeslna.cz). V NSP i NSK najdeme povolání umělecký sklenář.
Umělecké štukatérství
Umělecké štukatérství patří i v současnosti k nejpotřebnějším uměleckým řemeslům, neboť se výrazně podílí na charakteru budov, např. divadel. V současné době se tento uměleckořemeslný obor především uplatňuje při opravách fasád historických budov a restaurování památek. Nachází však také užití v práci uměleckých kašérů pro rekvizity historických námětů ve scénografii divadel a filmů.
Se štukaturou se můžeme setkat v historických městech na každém kroku. Mimořádně náročným příkladem práce na průčelí může být zámek Plumlov (www.plumlov-zamek.cz). V interiérech je nejkvalitnější renesanční štuková výzdoba pražského letohrádku Hvězda (www.muzeumliteratury.cz), unikátní jsou barevné a zlacené štuky s malbami v přízemí zámku v Bučovicích (www.zamek-bucovice.cz) i zámku Kratochvíle (www.zamek-kratochvile.cz). Téměř volnou štukovou výzdobou je proslulý krb v Samsonově sále zámku v Libochovicích (www.zamek-libochovice.cz). Umělecký obor štukatér se nyní vyučuje pouze na SOŠ uměleckořemeslné v Praze (www.umeleckoremeslna.cz). Kvalitu pracovníků si zajišťují některé velké firmy, např. Akant Art, v.o.s. v Praze. V NSP najdeme v odborném směru Umělecká řemesla povolání umělecký štukatér našeho životního prostředí. Jeho výsledkem i vizitkou jsou sgrafitem nebo reliéfem zdobená průčelí a interiéry historických objektů a architektonických památek, při jejichž obnově a restaurování se výrazně uplatňuje. Jeho historie sahá až do starověku, ale i ve středověku místy nahrazovaly v Evropě štukové plastiky a architektonické články nedostatek kamene. Zlacený štuk upevňoval osazené drahé kameny ve Svatováclavské kapli v chrámu sv. Víta a kapli sv. Kříže na Karlštejně. V našich zemích ovládali od 16. do 2. poloviny 18. století řemeslo zejména Vlaši-Italové. Velmi náročné bylo zhotovení mozaiky z umělého mramoru (probarvené štukové hmoty) zvané scagliola, napodobující florentskou mozaiku, vytvářenou kamenáři, uměleckými mozaikáři. Základem štuku je štuková malta, složená zejména z vápna nebo sádry, vody a písku s dalšími přísadami. Štukatér vytváří buď povrchovou úpravu omítky vně i uvnitř (sgrafito, štuko lustro-povrchově barevně nebo mramorováním upravený štuk nebo umělý mramor-probarvený štuk zejména v interiéru) nebo formuje plastický reliéf na průčelí staveb či stropech případně stěnách jejích interiérů, výjimečně provádí ve spolupráci se sochařem a architektem i volné sochy. S úpadkem klasické zednické práce na sklonku minulého století zhotovuje štukatér základní architektonické články, např. římsy, pro které musí připravit šablony. Provedení ornamentálního nebo figurálního reliéfu se velmi blíží práci sochaře a proto vyžaduje smysl pro prostorový tvar a estetické cítění. Zhotovení forem pro každý detail i odlévání do nich se provádí v dílně. Ke zhotovení tzv. klínové formy pro prostorově náročnější objekty je třeba nejen sádrové malty, ale i kovové výztuže a jednotlivé části (tzv. klíny) se pak sestavují v celek. Významným způsobem pomáhá řemeslo realizaci uměleckých sochařských děl prováděním sádrových modelů nebo forem pro odlévání. Štukatéři tak připravovali práci kovolijcům, kteří odlévali sochy do bronzu. Od minulého století odlévají štukatéři plastiky i do umělého kamene. Vznikají kromě odlitků také pěchováním hmoty tzv. výdusky pro památkové objekty např. na atikách staveb. Štuk se mísí s drtí skutečného kamene nebo se jeho povrch barevně upravuje do jeho vzhledu. Z malty zv. estrich s užitím umělého kamene se od 19. století zhotovovaly podlahy, tzv. terrazzo. Tehdy dochází také u nás k rozšíření levnějšího štuku z papíroviny, který je lehce zpracovatelný a užíval se zejména při bohaté výzdobě interiérů veřejných.
V NSK je obor umělecký štukatér s možností úplné profesní kvalifikace.
Umělecké truhlářství
Umělecké truhlářství náleží k jednomu z nejstarších a nejrozšířenějších uměleckých řemesel, známých již ve starověku. Zpracovává různé druhy dřeva zejména k ruční výrobě nábytku. Dodnes používá některých základních nástrojů a nářadí jako jsou různé druhy pil, ale i hoblík, nebozez, aj. Vedle konstrukce nábytku pomocí tradičních dřevěných spojů (od týblování, na ozub, pokos, rybinu až po rozpor a čep) se zabývá zušlechtěním tvarů a povrchu nábytku řadou technik a postupů (např. dýhování, inkrustace, intarzie, politury, lakové práce a lakování). Při provádění konstrukčních částí, např. nohou a opěradel používá soustruhu, při zhotovování profilů fréz, při úpravě povrchu různých druhů hoblovek. Při plastickém tvarování a výzdobě spolupracuje s řezbářem, při pojednání povrchu s uměleckořemeslným malířem, štukatérem případně pozlacovačem, kovolijcem i rytcem kovů. Na rozdíl od tovární výroby uplatňuje shodné postupy jako v minulosti, jejichž znalosti jsou nezbytné při výrobě replik a restaurování historického nábytku. Strojů používá umělecký truhlář při počátečním a základním opracování dřeva a přípravě konstrukčních částí; konečné úpravy provádí vždy jen ručně. Zatímco ve starověku se zachoval v Egyptě a v evropských zemích z raného středověku a románského období originální dřevěný nábytek, je několik kusů církevního mobiliáře z období gotiky a pozdní gotiky u nás mnohem skromnější a leží ve stínu ostatních uměleckých řemesel. Nejstarší kus (truhla z kostela sv. Haštala, 13. století) nezná rámovou konstrukci a je spojena kovářem železnými pláty a hřeby. Paramentní skříně z Plzně a hradu Kašperku jsou zdobeny malbou přes šablonu. Luxusní nábytek na královských i šlechtických sídlech se většinou nezachoval, a to ani z doby Rudolfa II.; na Pražském hradě zbyl jen kancelářský nábytek. Čechy se vyrovnaly luxusnímu nábytku z ciziny až kabinety s výplněmi z chebské reliéfní intarzie; touhy městských cechů po reprezentaci jsou patrné na cechovních truhlicích (tzv. matkách), bohatě zdobených řezbou a intarzií. Domácí truhláři se nemohli rovnat ebenistům francouzských králů. Zdá se, že absence čalouněného nábytku na zachovaných kusech ještě z 18. století dokládá, že si bohatá světská i duchovní šlechta ještě objednávala nábytek podle módy z Francie, Itálie nebo německých zemí, se kterým pomalu soupeřili domácí umělečtí truhláři. Nábytek s marketérií z drahých dřev se zlacenými bronzovými aplikacemi si po krachu rakouské státní pokladny v období napoleonských válek (1811) nemohli většinou dovolit ani šlechtici, natož měšťanstvo. Proto přijali v období biedermeieru praktický nábytek bez okázalé výzdoby, dýhovaný domácími dřevinami a opatřený kováním z mosazného plechu. Ve druhé polovině 19. století, v období historismu si šlechtici pořizovali mobiliář inspirovaný romantickou gotikou i alžbětinskou renesancí z nostalgie po době ztracené slávy; pro měšťany navrhovali architekti novorenesanční nábytek. Takřka revolučním zvratem byl vídeňský objev Michaela Thoneta na výrobu nábytku z bukových tyčí a lamel ohýbaných nad parou. Po brzkém založení továren v Koryčanech a Bystřici pod Hostýnem na Moravě obletěl dodnes vyráběný a levný nábytek celý svět. Nábytku se začali v období secese věnovat architekti, zejména Jan Kotěra. Jeho následovníci Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol a Vlastislav Hofman začali své stavby a interiéry bytů významných osobností vybavovat nábytkem ve stylu českého kubismu, jenž předznamenal éru moderního designu. Ten postupně opustil v nových materiálech a konstrukcích tradiční umělecké truhlářství, doznívající v klasickém nábytku pro konzervativní a venkovské vrstvy.
Historický nábytek najdeme ve sbírkách a expozicích muzeí a památkových instalacích zámků i vil, kde se však jen vzácně setkáme s původními kusy ze starších slohových období – renesance, manýrismu a baroka. Největší sbírku evropského nábytku má Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze (www.upm.cz), které má studijní depozitář nábytku 19. a 20. století na zámku v Kamenici nad Lipou a prvotřídní ukázky kubistického nábytku v domě U Černé Matky Boží v Bauerově vile v Libodřicích (www.upm.cz). Učební obor umělecký truhlář se vyučuje, SOŠ uměleckořemeslné v Praze (www.umeleckoremeslna.cz), Střední odborné škole hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové (www.hnn.cz), ale i na dalších školách v krajích. V katalogu NSP v odborném směru Umělecká řemesla povolání umělecký truhlář, v NSK obor umělecký truhlář s možností profesní kvalifikace.
Vlásenkářství a maskérství
Vlásenkářství a maskérství je umělecké řemeslo, které se spojilo pro svoje současné užití ze dvou prastarých řemesel, jež měla buď vylepšit identitu, zdůraznit postavení a místo ve společnosti určité osobnosti nebo ji skrýt či zatajit. Vlásenkářství souviselo s módou, jejíž nositelkou byl panovník a po něm především šlechta. Starší maskování a posléze maskérství mělo zvýraznit či pozměnit tvář člověka líčením nebo dočasně jej škraboškou částečně skrýt nebo maskou proměnit k nepoznání, případně v někoho i symbolicky v něco jiného. Masky se objevovaly nejen ve starověkém divadle, ale dosud i objevují v celém světě v lidových kultovních obřadech z pohanských dob, které využilo také křesťanství, a jež se udržely dodnes (u nás např. masopustní průvody, jízdy králů, adventní zvyky, zejména svatomikulášské návštěvy dětí s andělem a čertem, aj.). Paruka-vlásenka byla užívána ve vysokých vrstvách již ve starém Egyptě a u národů Mezopotámie s umělými vousy. Její zavedení u panovníků mělo zakrýt počínající pleš. Ludvík XIV. zavedl ve Francii (1665) do módy alonžovou paruku z pravých vlasů, která se začala (po 1700) pudrovat a rozšířila se po celé Evropě. Také u nás potulní vlasaři vykupovali často za tretky od nevolnických dívek vlasy, a prodávali je ve městech vlásenkářům, kteří z nich zhotovovali paruky. Pro rozsáhlou výrobu se začalo používat levnějších náhražek z koňské, kozí kůže nebo konopí. Ve druhé polovině 18. století byly do vysokých příčesků dam ve Francii zasazovány různé předměty, koše s květinami nebo dokonce i modely lodí. U nás byly ženské paruky mnohem střízlivější. Mužské pudrované paruky s ruličkami a cůpkem nosili nejen civilisté, ale i vojáci. Jejich éru ukončila Velká francouzská revoluce. V 19. století a po roce 1960 se objevovaly příčesky. Donedávna nosili paruky zejména poslanci ve sněmovně lordů a soudci ve Velké Británii, dnes si pořizují senioři zdravotně nezávadné paruky pro řídnutí vlasů a plešatost či onkologicky nemocní při ztrátě vlasů. Pro film a divadlo se zhotovují paruky i ze syntetických vláken. Velmi náročné je také provedení pleše. Maskování se objevovalo také při maškarních plesech a jiných slavnostech vysoké šlechty. Z karnevalů v Benátkách k nám přišla móda Commedia dell′arte, jak dokládá výmalba Maškarního sálu na zámku v Českém Krumlově. Maskérství se objevilo z potřeby provozování šlechtických představení v zámeckých divadlech v období baroka a rokoka. Líčení pro slavnostní příležitosti se objevuje jako součást módy také při slavnostních příležitostech v životě zejména šlechtické společnosti. V současnosti maskér v divadle a filmu navrhuje a provádí masky, v tomto případě úpravu a modelaci tváře s užitím nejrůznějších přírodních i zdravotně nezávadných syntetických látek podle scénáře a upravuje také účesy herců pro různé role. Modifikované formy maskérství i kosmetiky provozují na komerční bázi pro veřejnost tzv. vizážistické salony a k módním doplňkům patří také tetování a body art, což se však vzdaluje klasickému uměleckému řemeslu.
Umělecké řemeslo vlásenkář a maskér se vyučuje zejména na SOŠ uměleckořemeslné v Praze, která má k dispozici pro praxi samostatnou dílnu ((www.umeleckoremeslna.cz). V NSP je uvedeno povolání vlásenkář a maskér, v NSK je také potvrzena kvalifikace tohoto oboru.
Zlatnictví a klenotnictví
Zlatnictví a klenotnictví byly v minulosti dva blízce příbuzné, nikoli však shodné obory. Používaly se v nich sice stejné technologie, ale zaměření bylo odlišné. Zatímco klenotník zhotovoval především šperky z drahých kovů, jejichž středobody byly drahé kameny, jež měly často nejvyšší ekonomickou hodnotu, pak pro zlatníka byl drahý kámen především doplňkem výzdoby mnohem větších objektů, zejména nádob k liturgickým účelům (kalichy, monstrance, relikviáře, ciboria apod.). Zlatník zhotovoval nádoby také ke světskému užití (poháry, konvice, číše, stolní ozdoby, aj.), ba i sochy v životní velikosti a v období baroka dokonce celé oltáře. Ale už v době císaře Karla IV. bylo zlatnictví nejvíce váženým uměleckořemeslným oborem. Císař podporoval pražský zlatnický cech a nechal zhotovit Svatováclavskou korunu a do pokladu svatovítské katedrály věnoval četné relikviáře. Zlatník a klenotník je vlastně miniaturní kovář, který tepe za studena hlavně stříbrný i měděný plech. Kov za tepla také odléval do forem či zlatil. Do drahého kovu osazoval (fasoval) zlatník součásti nádob ze vzácných materiálů (drahých kamenů, pštrosích vajec, schránek kokosových ořechů, nautila, slonoviny aj.). Využíval emailu a k přízdobě také broušených drahokamů, perel a mořského korálu. Ty byly do Evropy dováženy ze vzdálených kontinentů hlavně od století zámořských objevů. V období manýrismu je využívali nejen v Norimberku, ale také v Praze zlatníci na dvoře Rudolfa II. I po třicetileté válce přicházeli do cechů v pražských královských městech na Starém a Novém Městě a Malé Straně zlatníci z cizích zemí, zejména z Augšpurku, nositelé nejpokročilejších slohových a výtvarných projevů v uměleckém řemesle. Práce zlatníka byla tehdy finančně mnohem více ohodnocena než práce malíře nebo sochaře. Těžkou ranou pro obor bylo zabavování (rekvírování) a roztavení drahých kovů na peníze po krachu rakouské státní pokladny za napoleonských válek. Od minulého století se nádobí z drahých kovů již nevyrábí a zvládnutí starých technik využívá zlatník a klenotník především při restaurování. V současné době se soustřeďuje na výrobu klasických šperků z drahých kovů a kamenů. Řada přípravných prací se provádí již strojově, rukodělná práce se uplatňuje především ve finální podobě ke zhotovení jedinečných šperků.
Zlatnické práce se uchovaly především v chrámových pokladech. Nejrozsáhlejší a nejslavnější z nich, Svatovítský poklad na Pražském hradě, je zpřístupněn v nové expozici. (www.hrad.cz, www.kapitula.cz), druhým je klenotnice v pražské Loretě (www.loreta.cz), významně je zastoupeno v expozici Arcidiecézního muzea na Přemyslovském hradě v Olomouci (https://muo.cz). Muzeum Českého ráje v Turnově (www.muzeum-turnov.cz) uchovává část sbírky SUPŠ v Turnově, se kterou pořádá i mezinárodní šperkařská sympózia. Obor zlatník a klenotník se vyučuje především na VOŠ a SUŠ v Turnově (www.sups.info), ale i na Střední škole Centru odborné přípravy technickohospodářské a Gymnáziu (www.copag.cz) a na SOŠ uměleckořemeslné v Praze (www.umeleckoremeslna.cz). NSP najdeme ve směru Umělecká řemesla povolání zlatník a klenotník a osazovač drahých kamenů, v NSK obor zlatník a klenotník s možností profesní kvalifikace. Střední uměleckoprůmyslová škola a vyšší odborná škola Turnov (www.sups.info)
Zvonařství
Zvonařství patří k nejsložitějším oborům odlévání kovů. V minulosti se zvonaři živili také příbuznými řemesly, jakým bylo cínařství nebo kovolijectví. Podobně jako jinde v Evropě se setkáváme s odléváním zvonů u nás již ve vrcholném středověku. Nejstarší zvon je v Chebu (1286), největší ulil (1549) pro katedrálu sv. Víta Tomáš Jaroš z Brna. V některých městech se usadily a žily v období renesance a baroku celé rodiny zvonařů. Rekvírování zvonů za první a druhé světové války připravilo naše kulturní dědictví o značný počet památek. Finální výrobek zvonaře je především hudební nástroj, jehož výroba je závislá na správném a náročném výpočtu, který určí velikost, tvar a další parametry zvonu. Podle výpočtu se zhotoví šablona, která stanoví tvar a velikost formy, jež má dvě části. Vnitřní jádro z cihel je nánosem hlíny upraveno do tvaru šablony. Tzv. falešný zvon je hliněný model v síle budoucího zvonu. Na něj se zhotoví výzdoba z vosku. Model je překryt vnější částí formy, tzv. pláštěm. Odstraněním falešného zvonu vznikne dutina pro nalití kovu. Po připojení zaformované koruny, za kterou je zvon zavěšen, se přenese celá forma do licí jámy, kam se do formy nalévá z pece natavená zvonovina. Po vychlazení se musí zvon z jámy vykopat, odstranit plášť a jádro. Samostatným a velmi složitým problémem je pak upevňování srdce, zhotoveného kovářem a umístění hotového zvonu na závěsnou stolici, provedenou tesařem.
Vrcholem zvonařského řemesla se staly zvonohry, které jsou do budoucna nadějí pro uchování tohoto starobylého řemesla. Nejstarší zvonohra v pražské Loretě je importem z Amsterodamu z konce 17. století. Od r.2001 u nás existuje pojízdná zvonohra, postavená největším kampanologem a to nejen výrobcem, ale i restaurátorem zvonů a znalcem Petrem Rudolfem Manouškem, jehož rodinná zvonárna byla zničena povodní (2002) a již nebyla obnovena, ale na jejím místě vybudoval rodinné muzeum. Pracuje proto v zahraničí (v Nizozemsku). Od stejného autora pochází také první a dosud jediná pevná koncertní zvonohra v České republice. Tento nástroj z r. 2025 je na věži kostela Sboru kněze Ambrože v Hradci Králové, významné stavby arch. Josefa Gočára. Zvonohra má 50 přesně laděných zvonů a je vybavena ruční klaviaturou i automatickým hracím systémem. Expozice zvonařství je také na zámku ve Vrchotových Janovicích (www.nm.cz). V ČR neexistuje možnost studia tohoto oboru. Vzhledem k současné situaci není obor uveden ani v NSP, ani v NSK.
